Co ty tu, holka, pohledáváš? Že by nějaká nakřapaná miska? Ladně opustila roh, zvolna doplavala ke schůdkům a vystoupala nahoru. Jako Afrodíté z mořské pěny… Nekulhala, údy měla všechny a jaké!
„To je, co?“ ozvalo se za mnou. Tak tahle Venuše už měla úsvit života nějakou dobu za sebou.
„Kde jsou ty časy!? Já když kouknu ráno do zrcadla, tak bych radši neviděla…,“ pokračovala dáma v nejlepších letech (bylo jí o deset víc než mě, jak jsem se vzápětí dověděla).
„Ale jděte,“ opáčila jsem. I když jsem měla chuť říct Tak se nedívej.
„No jo, dyť je to hrůza, jen se podívejte,“ začala si vytahovat opálenou a povolenou kůži na krku i pod bradou, koulet očima i pusou a přemísťovat povadlé tváře. Měla pravdu, zkuste si to před zrcadlem.
Zasmála jsem se:
„Tak to už spraví jenom plastika.“
Lehce ztuhla.
„No, nevím.“
Po pravdě, ani já si tím nebyla jistá. Paní se pohledem vrátila k dívce mizející v šatně, povzdechla a změnila téma:
„Všimla jste si té paní, co tam plave?“ ukázala očima.
Otočila jsem se. Mezi lenivě se pohybujícími údy převážně dam různého věku se hbitě proplétalo nějaké drobné blíže nespecifikovatelné stvoření v černé koupací čepici a žlutých plaveckých brýlích, které se občas - s nádechem - vynořily nad hladinu. V tom okamžiku bylo možno zahlédnout ramínka černých plavek, takže žena.
„Představte si, té paní je třiadevadesát! Je to profesorka. Učila na vysoké škole jazyky. A představte si, učí pořád! Studenti za ní chodí domů. Říkala mi sice, že už jen tak deset hodin týdně, ale v tom věku! Dovedete si to představit?“
Pokusila jsem se. Že bych učila jazyky, to si teda vážně představit nedovedu. Ale být ve třiadevadesáti (případně šesta nebo i devětadevadesáti) nejen soběstačná, ale stále činorodá, to je moje představa stáří. Žít si a být užitečná ostatním. Třeba tím, že jim budu zvedat náladu.
Mladá už jsem byla, krásná ještě zbytkově jsem, ale představa těch dlouhých aktivních úžasných let přede mnou mně náladu skutečně zvedla. Venuši, doufám, taky.