„Už jsem koupila. Žluté. A už jsem je tam i zanesla.“
Přešla jsem to mlčením. Rok od roku je soběstačnější, má osmdesátiletá teta. Letos dokonce unesla květináč s kytkou půl metru v průměru.
„Dala jsem si to na kolo.“
Tak jo.
„Věnec stejně přiveze jako každý rok Mirek.“
Jako bratranec. A teta začne řešit, čím ho podloží, myslím ten věnec (zatím ryze virtuální), aby rezavé dráty nebo přibarvený mech neposkvrnily náhrobní kámen. Začala, hned v další větě:
„To abych nachystala nějaký igelit… nebo alobal? Na to si určitě zase ani nevzpomene…“
V sobotu jsme zašli zapálit svíčky v šest, v neděli v sedm.
Mám ráda rozsvícený hřbitov, osvícený kostel, svátečně oblečené, procházející, zdravící se a zastavující se spolu lidi. Jako děti jsme sbírali po hrobech rozteklý vosk, často plný písku a terakotových kamínků, abychom z něj vyráběli nové a mnohem krásnější svíčky. Nejradši jsem ho sbírala ještě horký, pro ten pocit měkkého vláčného a poddajného tepla mezi prsty. Špičky prstů dodnes s chutí namáčím do rozteklého vosku a pak olupuju tenké šupinky s otisky … Občas spadnou na koberec a manžel šílí.
Věnec nikde. Ani v pondělí, hlásila teta.
Další neděli odpoledne jsem ukrojila kus čerstvě upečeného koláče a vydala se na návštěvu. Strýc Bořivoj klasicky spící u zapnuté televize, v kuchyni teta Běta u kávy a bratranec Mirek u piva. Zrovna řešili místní rozvoz obědů. Kolik stojí, za co stojí a kdo všechno je bere.
„Já to teda nechápu. Představ si, bere je i ta a ta a ta a dokonce i ta a ta,“ obrátila se teta na mě.
„No a? Asi jim chutnají.“
„No jo, ale co teda dělají? Dopoledne, když nevaří?“
„Každá ženská nevaří ráda … a tak dobře jako ty,“ pravil bratranec Mirek. Je lepší, umí, uznávám.
„A třeba je ráda, že už konečně nemusí,“ dodal.
Aha, to jako dokud neovdověly, tak musely?
„No ale stejně! Co bych dělala? To chodí po návštěvách, jo, Janačku, tu vidím každý den, jestli je na ni někdo zvědavý, to bych teda ráda viděla… nebo Novačka, ta taky pořád někde postává, jako kdyby neměla co dělat.“
Zvedla jsem se, nebudu rušit rodinnou pohodu. Jestlipak Mirek dovezl ten věnec?
V pondělí ráno telefon. Teta.
„Tak si představ, byla jsem hned ráno na hřbitově, Mirek ten věnec nedovezl. Já už ho nějakou dobu pozoruju, že je nějaký divný… A i svíčky tam dal divný, v jedné lampě červená, v druhé malá bílá. Tak ti nevím, nevím… Nějak se mi nezdá.“
Hm. Janáková, Nováková, teď vlastní syn. Já vážně nevím, proč se tety nezeptají. Jistě by jim všem ráda řekla, co a jak by měli. A ona by měla svatý pokoj.
Pokoj našim duším. Aspoň o dušičkách.