Až tak. Sotva jsem vstoupila do dveří, bylo to jasné. Z deseti přítomných jich bylo pět jistě ještě školou (byť i vysokou) povinných, no, některé či někteří možná těsně po, tři mezi třicítkou a čtyřicítkou, pouze dva, z toho jeden přednášející, se blížili střednímu věku (plus minus padesáti, v mém současném pojetí – závěrečná ideálně v plné fyzické i duševní svěžesti kolem stovky), ovšem zatraceně pomalu.
V poledne jsme zašli kolektivně na pizzu. Po levici muž velmi sympatický, vysoký, hezký, sečtělý, štíhlý, inteligentní, se zájmem o výtvarné umění, leč beznadějně mladý (za pár let takhle bude vypadat náš sekundán Ondra). Příjemně a fundovaně jsme spolu rozmlouvali o malířství a grafice (výtvarná díla běžně dělím na ta, která mne oslovují a která ne). Tu ke mně dolehl úryvek stále hlasitější a veselejší diskuse zprava, jejímž tématem byla schopnost mužů oddalovat orgasmus. Mladíkovi zůstalo věrné mé levé ucho a milý úsměv, pravé jsem hbitě vysunula a natáhla (jako kdysi svoji ruku Saxana) do centra dění po pravici. Moje nová kolegyně, ještě krásnější a ještě a mnohem mladší než moje dcery, barvitě líčila zřejmě nezapomenutelný zážitek z dovolené:
„Stěny tam byly jako z papíru, nedalo se spát, čert vem, co se tam dělo, ale ty řeči potom, to se nedalo vážně vydržet. Hodinu jí dělal přednášku o umění oddalovat orgasmus, jak to léta trénuje. Bože! Já netušila, že tak starý chlap se ještě může zabývat sexem! A on je v pětapadesáti mistr v oddalování orgasmu! A asi fakt byl, soudě podle toho, co se zas po té hodině začalo ozývat… Dovedete si to představit? V tomhle věku?! Takový vetchý stařík…“
Kroutila hlavou zjevně pořád v šoku.
Stáhla jsem bleskurychle ucho a začala se nenápadně zasouvat pod stůl. Už jsem v duchu slyšela, jak líčí neméně šokující zážitek ze semináře o postmoderních přístupech k psychoterapii:
„Já jsem si myslela, že ženský po padesátce už ani nemyslí. A ona se chce ještě něco nového naučit?! Dovedete si to představit?! Taková vetchá stařenka…“