Úvodní strana / Sloupky / Anně K.

Anně K.

Anna K. onemocněla, ruší koncerty. Tolik dnešní Právo.

A ještě cituje z jejího oficiálního webu:
„Jsem po druhé chemoterapii a čeká mě ještě dlouhá cesta, než budu zase zdravá. Nebojte se, bojuju jako lev a nehodlám nic vzdávat! Chci se tedy pokusit normálně pracovat…Mám kolem sebe spoustu skvělých lidí, kteří mě mají rádi, takže věřím, že vše zvládnu a brzy bude všechno jako dřív.
Moc Anně K. přeji, aby se uzdravila. Moc jí přeji, aby nic nevzdala a vše zvládla. Dokonce jí přeji, aby bylo zase všechno jako dřív, když si to přeje. Akorát že tomuhle nevěřím.
Nic už nebude „jako dřív“. Ono „jako dřív“ nebude nikdy nic, ale v případě rakoviny to platí dvojnásob.
Těch pár řádků mě přimělo k zamyšlení i zavzpomínání…
Je, podle mě, fajn, že přestala svoji nemoc utajovat, že přestala předstírat, že se nic neděje. Vypadá to, že, alespoň v tomhle směru, už „dobře nakročila“. Nejen že snaha nemoc utajit bere spoustu energie, je to přímo kontraproduktivní. Je vyčerpávající vyslechnout diagnózu, prodělat operaci, chodit na chemoterapii a tvářit se, že se nic neděje. Já se tak – v zaměstnání i v místě bydliště – tvářila několik let. Věděli to, stejně jako do teď u Anny K., pouze nejbližší. Pravda, časem jich bylo jistě víc a víc, ale i oni se tvářili, že nic neví…
Ani vlastnímu muži jsem se hned nesvěřila – byl v té době v zahraničí, přece ho nebudu zbytečně znepokojovat – až přijel domů, až po třech týdnech… Rodičům jsem to řekla až těsně před operací, proč jim dělat zbytečné starosti… Dva dny před nástupem do nemocnice oslavovala kolegyně padesátku. Nejenom, že jsem na večírek šla, přece ji nezklamu, ale celý jsem ho prousmívala. Možná křivě, nevím, ale snažila jsem se, aby na mě nebylo nic vidět… Na další padesátiny týden na to jsem už jít nemohla, sousedce jsem šla tudíž popřát ještě před hospitalizací. Zdravotní sestra, svěřila jsem se jí.
„Neboj se, nikomu to neřeknu.“
Koukala jsem na ni trochu nejistě. Je to fakt to, co mě právě teď nejvíc trápí?
Věřím, že neřekla. A i ona se chovala i nadále tak, jako kdyby mi nic nebylo. Nikdy se ani nezeptala, jak mi je. Mrzelo mě to. Ale vždyť jsem to tak chtěla nebo ne?
Co jsem vlastně tehdy chtěla? Nechtěla jsem, aby mě litovali, aby se moje nemoc, potažmo já, probírala před samoobsluhou,… Chtěla jsem, aby bylo všechno jako dřív. Jako kdyby se nic nestalo…
S výjimkou manžela, dcer a nejbližších kamarádek se nikdo nikdy neptal. Maminka, ta se někdy zeptala, měla jsem vždycky pocit, že má strach, co se dozví… Anebo prostě tu hru taky jen hrála se mnou? Brácha se taky neptal, ani jeho žena… Manželovi rodiče se nikdy neptali, švagrová, lékařka, taky ne. Nedávno, po letech, mi řekla:
„Naši se vždycky ptali, jak ti je. Odpovídala jsem, že nevím… Chtěli se tě zeptat, já jim to vždycky rozmluvila. Měla jsem pocit, že o tom nechceš mluvit, byla jsi taková tvrdá…“
Tvrdá? Tvrdá mi vždycky připadala švagrová… A byla? Ještě, že už nejsu. Ach, Bože, ty „naše pocity“!
Paruku, stejně jako Anna K., co nejvíc podobnou svým dosavadním vlasům, nepřerušit práci, bojovat jako lev, nic nevzdat, všechno zvládnout. A hlavu strčit do písku. Jen ať je všechno co nejdřív jako dřív.
Nic už nebylo jako dřív. Pár let to tak sice vypadalo, ale opravdu jen vypadalo. Rakovina odstartovala nezadržitelné změny. Marně jsem se bránila. Párkrát mi ještě musela dát přes prsty, než jsem začala chápat, že beze změn to prostě nepůjde.
Nemoc nespadla z nebe. Pěkně jsme si ji „vypěstovali“. Je ztělesněným produktem našich nezdravých vztahů. Důsledkem nezdravých vztahů, v nichž žijeme, na kterých se podílíme. V nezdravých vztazích nemohou žít zdraví lidé. Všeho do času. Někde to vždycky zaručeně rupne.
A tak Anně K. s trochou nadsázky přeju, aby v jejím životě už nic nebylo jako dřív.