Vyprala, vyžehlila, zahradu vyplela, uvařila, o babičku se postarala, malou neteř pohlídala. Pátý den navečer se rodiče vypravili do města za nákupy.

„Ukliď v kuchyni, než přijedeme,“ zněl povel od táty.

Elišku to sice lehce zarazilo, nicméně je hodná dcera. V kuchyni řádil půl dne instalatér a ráno měl přijít znovu. Zametla, posbírala poházené věci, umyla a uklidila nádobí a konečně se usadila s knížkou.

„Tomu říkáš uklizená kuchyň?“ vletěl do pokoje rozlícený otec. „A zem bude umývat kdo?“

„Ale proč? Vždyť ráno v sedm tam zas bude instalatér…,“ zmohla se na slabý odpor.

„Ale nech ji, vždyť udělala všechno, co bylo potřeba,“ zastala se jí máma.

Za hodinu ji Eliška našla vkleče na podlaze.

Uplynuly tři týdny a táta s Eliškou pořád nemluví.

Aničce je padesát. Navštívili s manželem na pár dnů Aniččiny rodiče, aby jim pomohli uklidit dům po malování. Pracovali a pracovali a Aničku rozbolela hlava. Po prášcích ji bolí žaludek, tak si na hodinku lehla a usnula. Byly z toho dvě. Manžel zatím pracoval dál. Když se probudila a opět se přidala, změřila si ji máma kritickým pohledem.

„Tak už sis odpočala? No, to kdybychom udělali všichni…,“ pronesla kousavě.

Anička napřed polkla. A pak, poprvé v životě, řekla:

„Mami, takhle se mnou mluvit nebudeš. Přestaň.“

Maminka přestala a s Aničkou mluví.

Mně je padesát osm. Přijeli jsme po týdnu dovolené v jedenáct večer. V půl dvanácté zaklepe někdo na okno – můj pětaosmdesátiletý tatínek.

„Tak už jste doma? A podívali jste se na toho psa? Je nemocný. Skoro se nehýbe. A nežere! Měli byste s ním něco dělat!!!“

Zrak upíral – jak taky jinak – jednoznačně na mě. Pokrčila jsem rameny, poděkovala a okno zavřela.

Seřval nás (mě) na tři doby. Na psa jsme se samozřejmě podívali, sotva jsme otevřeli dveře. A nejen podívali. Ve svých v přepočtu devadesáti skákal radostí, vrtěl ocasem a nemocně rozhodně nevypadal. Táta ho krmil poslední dva dny naší nepřítomnosti. Možná byl Garp smutný, možná něco špatnýho sežral, ale o to koneckonců nejde. Jde, jako v předchozích a mnoha dalších případech a příbězích, o to, jak se k nám naši otcové či matky chovají. Jako k malým holkám.

Před pár lety, možná ještě nedávno, bych se snažila něco vysvětlovat, omlouvat se, žehlit si to. Hned nebo hned ráno. A špatně bych spala. A nejspíš i špatně pochodila. Můj tatínek ve mně dokázal pocit viny vždycky vyvolat spolehlivě. Kdekoli, kdykoli a čímkoli. Stačil pohled, poznámka. Díkybohu je to pryč. Už je mi to jenom líto. Že to tak je. Že bych konečně dospěla? No co, lepší v padesáti než vůbec.

Jak jste na tom vy?