Překvapila jsem sama sebe. Nikdy jsem popsaná nechodila a teď na stará kolena… Možná jsem nikdy nenarazila na tričko, jehož slova by mi nevadila. Tato mi nejen nevadí, já si za nimi i stojím. Nicméně samotný nápis mě k psaní nevybízel.

To až dnes, za volantem cestou k zubaři, se mi spojil s nekonečnou mediální, politickou i občanskou diskusí o smyslu a významu poplatků u lékaře a se včerejším povídáním kamarádky o devadesátiletém tatínkovi, který chodí pravidelně k paní doktorce a při návratu vítězoslavně třímá nad hlavou igelitku plnou léků a do chalupy vchází se slovy:

„To koukáte, co všechno mi dneska dala!“

A pak je pečlivě a spokojeně uloží do šuplíku, aniž by se k nim někdy vrátil.

A vzpomněla jsem si slova mé další kamarádky, praktické lékařky, která mluvila o řadě svých pacientek a pacientů, kteří si chodí do ordinace „popovídat“. Chodí, a pravděpodobně chodit budou, poplatky nepoplatky. Protože těch pár vlídných slov paní doktorky, její (byť třeba „jen“ ryze profesní a možná mnohdy i předstíraný) zájem o jejich zdraví, je pro ně nesmírně důležitý. A v množství předepsaných léků možná vidí měřítko jejího zájmu a potažmo i své hodnoty, své ceny. Stojím jí za těch pět deset minut, stojím jí za to, aby se mi věnovala, stojím jí za to, aby mi předepsala tolik léků, má zájem mi pomoci, nejsem jí lhostejný, možná mě má i trochu ráda… A i v čekárně si popovídám, ti, co tam sedí, mi rozumí.

Můžeme v rámci „prevence“ brojit proti obezitě i přecpaným čekárnám, bít na poplach v souvislosti s rostoucím počtem lidí závislých na drogách, alkoholu, počítačích, sladkostech, nikotinu. Proč se přejídáme? Co je to za prázdnotu, kterou potřebujeme zaplnit? Osladit si život, to přece známe všichni. Máme ho hořký? Trpký? Jak se to přihodilo? A jak se stalo, že se přestáváme setkávat, mluvit spolu – z očí do očí, ne ze sluchátka do sluchátka, ne z obrazovky na obrazovku? Proč si stará paní jde popovídat do ordinace? Před pár desítkami let možná svoji potřebu uspokojila na večerních táčkách, možná si se sousedkou vyndaly v neděli odpoledne židli na pavlač nebo do žundru a probraly svět, možná… Ne, nejsem zastáncem ani obhájcem starých idylických časů. Nemoci byly, jsou a budou, osamělí a nešťastní lidé taky. Možná by jich ale nemuselo být tolik, možná by jich aspoň nemuselo přibývat. Nebo by možná nemuseli být tak moc smutní a osamělí, aby si pro svoji trochu lásky museli chodit do ordinací.

Co by stalo, kdyby první otázkou v ordinaci bylo:

„Co vám chybí?“

A co by stalo, kdyby pan doktor na odpovědi trval a nespokojil se s tím, co obvykle slyší:

„Mám rýmu, teplotu, angínu,…bolí mě záda, hlava, ruka, noha,…“

Možná by se dověděl, že paní Novákové chybí pohlazení na dobrou noc, panu Malému ocenění jeho práce na zahradě, paní Vomáčkové pochvala toho, co dennodenně tak výborně vaří, panu Novotnému někdo, s kým by si popovídal o rybách a o fotbale, paní Pláničková už pět let neviděla svého vnuka, s paní Drobnou nemluví roky dcera a zatímco paní Konvičková by mluvila přímo o lidském teple, pan Hromada o porozumění a uznání, paní Hrdličková, ta by se s tím nepárala a řekla přímo:

„Láska.“

Hm. A co teď? Co pan doktor s tím? Na absenci lásky pilulky nemá, na to nezaberou ani ty růžové, co teta Běta polyká, když je jí tolik smutno, že nemůže spát.

A tak paní Novákovou bolí záda a paní doktorka ji pošle na masáž, není to zrovna pohlazení, které by si přála, ale ty doteky, ty ji dělají taky dobře a ještě si u toho poleží, to by si v deset dopoledne doma nelehla, i kdyby tragače padaly, to radši spolkne pár Ibalginů. Paní Pláničková s paní Drobnou, co nemůžou spát, tak ty si dají na noc Lexaurin nebo Stilnox a ty neodbytný myšlenky dají na chvilku pokoj. A paní Vomáčková dostane něco na žaludek, když jí tam tak leží ta zatracená rodinka, co se po obědě odvalí od stolu a jí zbude akorát hromada špinavého nádobí. Pan Novotný dostane antidepresiva, třeba pak nebude tak smutný, a paní Konvičková na studené ruce a nohy zahřívací mast. S panem Hromadou si nějak nevíme rady, to píchání u srdce nevypadá dobře, radši mu napíšeme žádanku na kardiologii. A paní Hrdličková? No ta je jasná! Na psychiatrii s ní! Takový případ jsme tu tedy vážně ještě neměli.

Všechno, co potřebujeme, je láska. Zkuste mi to vymluvit.