Úvodní strana / Sloupky / Ber nebo neber

Ber nebo neber

Navštívili jsme po delší době své letité přátele. Počasí se konečně umoudřilo, hostitelé nám během pár dnů ukázali všechny krásy svého nového domova. Co při dlouhých vycházkách probírali naši mužové, nevím, my dvě s Mílou kdeco.

Jednou ráno ležel na stole vedle čerstvých rohlíků magazín MF ONA DNES. Začetla jsem se do rozhovoru s Marshou Kocábovou. Neměla to lehké. A která má?

Zaujala mě její slova o tom, jak jí časem, někdy po čtyřicítce, přestávalo záležet na tom, co si její manžel myslí - o ní, o tom, co a jak dělá, jak se chová,… Ber nebo neber, to jsou už přesně její slova a já úplně vidím jemné pokrčení ramen, kterými je provází. Hezké, ale rizikové, jak vidno z vývoje u Kocábů.

Zatímco pánové sledovali fotbal, vyprávěla jsem Míle u kávy o nabídce, kterou jsem dostala: spolupracovat s JB při práci s jedním jeho klientem. Vnímala jsem to jako úžasnou příležitost nasbírat zkušenosti, dělat, co mě baví, poznat nové lidi, prostředí a když ještě pomůžu… Super. Ne tak můj manžel. Když jsem ho ještě ten večer se svými úmysly seznámila, celý se naježil. A já zjistila, že mu nevadí pouze to, že si odjedu (byť i jen na pár dnů, i když možná párkrát na pár dnů) a bude všechno jinak. Zjistila jsem, že mu pořád vadí, že jsem svou původní profesi pověsila na hřebík, že moji „úžasnou příležitost“ považuje za bláznivý a absurdní nápad, že to, co dělám a dělat chci, zřejmě nebere vážně, že je to pro něj jakýsi můj rozmar, který nechápe a který, když bude trpělivý, snad časem přejde. Ale také jsem zjistila, že mu naslouchám, možná i rozumím, ale že v naprostém klidu mluvím o tom, co je pro mne důležité, aniž bych cítila potřebu vysvětlovat, obhajovat, bojovat, přesvědčovat, zdůvodňovat. Že jsem schopna respektovat jeho postoj, ale současně si stát za svým. Bez pocitu viny, výčitek jemu i svědomí. Bylo to zjištění významné. Osvobozující.

„Ale to je opravdu úžasné!“ pravila Míla nadšeně. „Nemyslím tu nabídku, i když ta samozřejmě taky, ale jak jsi to dokázala!? Na to já nemám…“

„Ty a nemáš?“ podivila jsem se.

Pravda, s jejím manželem to asi moc jednoduché nebude, jak tak pomalu ale jistě stárneme, stále silněji a častěji mi připomíná postavu Jiřího Kodeta z Pelíšků. Ale Míla mi při našich občasných setkáních vždycky připadala v pohodě, milý úsměv, přívětivá, přátelská, vlídná, laskavá, chápající… Nikdy si nestěžovala. (Ale to postava Emílie Vašáryové koneckonců taky ne.) A před týdnem se vrátila od moře, kde strávila deset dnů se svými kamarádkami.

„No to si nedovedu představit, jak by Láďa vyváděl, kdybych za ním s něčím takovým přišla. To bych si já vůbec nemohla dovolit! Musela jsem nechat i těch posledních pár hodin, které jsem po odchodu do důchodu ještě učila. Myslím, že žárlí. Ne na někoho, ale na všechno, co mám já sama, na všechno, kam za mnou nemůže. Nejradši by mě přivázal tady na zahradě nebo v kuchyni.“

„Ale co ta Itálie? Říkal mi, že tam jezdíš pravidelně…“

„Pravidelně! Jo, byly jsme tam už několikrát. Ale jak kvůli tomu pravidelně vyvádí! Kufr balím pokaždé tajně, jídlo mi nakoupí kamarádka, když si chci zajet do města koupit plavky, musím se vymluvit na doktora nebo na vnoučata. A letos to bylo nejhorší. Chytly ho plotýnky, pak jakási viróza, pozval si známý, jen aby mě zaměstnal. Křičel, že je to naposledy. Nechám ho, odkývám mu to, ale za rok stejně pojedu, to si vzít nenechám. Ta pohoda, samy tři ženský! Žádný dohadování, žádný vyvařování, žádný komentáře... Ale nedokážu se mu postavit. Jsem jako moje maminka, ta se taky vždycky přizpůsobovala. Dcera to nechápe, ale já si zvykla. Ty jeho řeči mi jdou jedním uchem tam a druhým ven, jinak bych se musela zbláznit… A pak si to udělám po svým.“

Koukala jsem a poslouchala. Ne že by mi tento model byl zcela neznámý, řekla bych, že tak nějak žila moje babička, až na to, že k moři s kamarádkami nejezdila, ale vidět na vlastní oči a slyšet na vlastní uši v současné době od své skorovrstevnice, to je jiná.

„Často se mi zdá, že vůbec nevnímáš, co říká, ale usmíváš se, upíráš na něho obdivný oči …“

„No jo, léta praxe. Ale on i Láďa někdy podotkne, že on je sice ta hlava, ale…“

„Hm. Tak to zas neumím já.“

A umět ani nechci. I když to, jak vidět, může fungovat. Nejsem svoje babička ani Míla. Ber nebo neber.