Celý život si přála bydlet ve městě – a přece bydlela a bydlí na vesnici. A pořád v té samé. A v tom samém domě. Ten, pravda, nějaké změny prodělal - přístavby, přestavby. A teta se - v něm - dvakrát stěhovala: před šedesáti lety, když se vdala, nahoru, před třiceti, když se oženil syn, dolů. Občas pohnula nábytkem nebo alespoň prohodila několik obrazů. Kdysi, brzy po svatbě, se rýsovala možnost stěhování do Prahy, ale nebylo z toho nic. Byla jediná dcera, dům přece stavěli rodiče pro ni, a kdo by se o ně jednou staral, kdyby odešla tak daleko! Zajímavé, že tenhle postoj nebyl její, ale strýc Bořivoj to tak tehdy viděl a tak zůstali…

Co tetě paměť sahá, chtěla být zdravotní sestrou. Nikdy se jí nestala. Po válce vystudovala obchodní akademii – povede přece rodičům účetnictví. Do svatby pracovala jako sekretářka, pak už zůstala doma, restauraci sice rodičům brzy znárodnili, ale účetnictví tátovi stejně vedla, na papíry nikdy nebyl a měl se přece ve výčepu co ohánět a máma taky. A teta Běta byla doma s dětmi, času měla přece dost. A tak krom péče o děti pečovala o tátovy papíry, máminu zahradu a tři kočky, ve volných chvílích umývala okna, drátkovala parkety, pletla úžasné svetry, vyšívala ubrusy a realizovala se v místní pobočce Červeného kříže.

Když děti odrostly, napadlo ji, že by přece jenom mohla vytouženou zdravotní školu vystudovat… Otec a manžel se rychle a vzácně shodli, že jejich milované dceři a ženě totálně přeskočilo. A tak zůstávala dál doma – bylo to pro všechny přece tak pohodlné! A tak samozřejmé.

Za dalších pár let přišel na svět první vnuk, pak druhý, nakonec jich bylo celkem pět. Dcera i snacha (o synovi a zeti ani nemluvě) měly svá zaměstnání, přece nezůstanou doma, tolik let studovaly… Babička je přece doma, proč by nepohlídala, nepomohla. A teta Běta „hlídala“, jednoho po druhém, někdy dva i tři současně. Ještě neodrostli vnuci a už přibyla péče o stárnoucí rodiče…Doteď zásobuje všechny buchtami a občas pohlídá některé z pravnoučat, kdo jiný by vnučce či vnukovi pomohl, musí přece do práce.

Když někdy zavzpomíná na lázně, které si dvakrát za život dopřála (vždycky jim ovšem předcházela ošklivá zlomenina, přece by do lázní nejela „jen tak“), rozjasní se jí oči, celá omládne, ožije. Jo, tam bylo dobře, chodila tancovat a na procházky a jak se tam smála! Ten starý pán, co sedával vedle u stolu, jí tehdy na rozloučenou řekl:

„Bětuško, ať vám ten krásný úsměv ve tváři napořád zůstane.“

„Ale kdepak! Ten ztratím, sotva nasednu do vlaku“, zasmála se. A ztratila.

A dnes, po létech, se smutným a trpkým úsměvem:

„Celý život jsem pendlovala mezi rodiči, mezi manželem a rodiči, mezi manželem a synem, proč jsem to vlastně dělala? Já to přece dělat nemusela… Celý ty roky, zavřená v tom domě… Ty děti, tolik let a jako kdyby to nebylo… Já jim to přece nemohla odmítnout, já je přece mám ráda… Ani do města jsem si kolikrát nemohla zajet, pořád bylo něco důležitějšího… Tolik jsem si přála žít ve městě, v bytě, divadla, koncerty, výstavy… Kdybych zůstala tehdy aspoň v té kanceláři, když už jsem si tu nemocnici nevybojovala, třeba bych to přece někam dotáhla…“

Tolik by toho udělala jinak, kdyby šlo vrátit čas! Udělala? Opravdu?

„ Ani nevím, možná bych všechno dělala zase stejně, to by přece ani jinak nešlo, já to přece ani jinak neuměla…, ledaže by mi zůstal dnešní rozum… Měla jsem je přece všechny ráda, přece jsem to pro ně všechno dělala ráda…“

Proč tedy ten smutný trpký úsměv? Možná přece jen někoho ráda neměla. Nebo alespoň ne tolik jako ty druhé…