Nejezdí tam žádná auta, pouze bryčky tažené koňmi a kola, ostrovy jsou plné stinných borových lesů, nepochybně krásných pláží, o kterých se pravda v průvodci moc nepsalo, ale proč by tam jinak istanbulané jezdili relaxovat? Nabalili jsme plavky, hotelové ručníky, opalovací krém a vyrazili do přístavu Katabas (nějakých pět stanic tramvají). Za 3 TL na osobu jsme se v 9.10 nalodili, zaujali výhodná místa pod stříškou na otevřené horní palubě, abychom posléze zjistili, že právě na ně nejvíc svítí, to ovšem již v době, kdy loď beznadějně přeplněná a přetížená vyplouvala. Upřeně jsem se dívala na oranžové záchranné kruhy zavěšené po bocích lodi a usilovně se snažila odhadnout, kolik na jeden připadá pasažérů. Vycházelo mi to tak na třicet až padesát. I pokoušela jsem se uklidnit faktem, že na mě sice už půl hodiny pere slunko a ještě další hodinu bude, ale na kruh dosáhnu mezi prvními.

Po vylodění nás neúprosný a silně hlučící dav vynesl mezi neméně silně a hlasitě hlučící dav v přístavu a oba společně nás dotlačily k půjčovně kol. Za 20 TL jsme na celý den vypůjčili dvě horská kola s košíky na řídítkách, obdrželi plánek ostrova s vyznačenými cyklostezkami, nasedli a nadšeně „vyrazili“ směrem určeným mávnutím ruky. Slovo „vyrazili“ je v uvozovkách proto, že jsme se nacházeli v uličce s největší hustotou obyvatel na metru čtverečním na světě – asi tak patnáct až dvacet. Sotva se nám ji podařilo opustit, dostali jsme se mezi tři plně obsazené bryčky tažené celkem šesti koňmi. Měla jsem co dělat, abych udržela rovnováhu, o Frantu jsem se nestarala. Ten, pokud pak ovšem poněkud nepřeháněl, započal svoji jízdu napíchnut na oj.

Cesta vedla do kopce. Kola měla prozíravě nastavena nejlehčí převody, takže jsem nemusela potupně slézt a jít pěšky, protože přehazovačka stávkovala. Naštěstí se po pár kilometrech umoudřila a já mohla volit mezi převodem nejlehčím a úplně nejlehčím. Jiných konečně potřeba nebylo. Borové lesy na ostrově skutečně byly, dokonce jsme jimi projížděli (pořád mezi koňmi, bryčkami a dalšími upocenými cyklisty), doteď jsem ovšem nepochopila, kam ty vznosné borovice vrhaly svůj chladivý stín. V žádném případě ne na cyklostezku a už vůbec ne na nás.

Po většinu cesty byly borovice vlevo, vpravo plot, za ním sráz, na něm houští, mlází, občas taky borovice, a asi tak čtyřikrát za celou cestu velmi kopcovitým terénem se otevřel romantický pohled na moře, sice krásné a nepochybně osvěžující, ale beznadějně hluboko a daleko. To, co na mapě vypadalo jako souvislý pruh pláží, bylo právě to houští a mlází. Asi po deseti, možná patnácti, kilometrech se cesta svažovala opět k městu, v místě, které na mapě vypadalo jako mys zcela jistě pokrytý jemným pískem. Plni naděje jsme upírali zraky před sebe v očekávání vytoužené pláže. Dočkali jsme se – plochy velikosti házenkářského hřiště plné písku, dvou bagrů, jednoho buldozeru a několika stovek plastových lahví. A to už jsme byli opět mezi honosnými vilami, v davu pěších, cyklistů, bryček a koňů. Z horka se mi dělalo mdlo, možná taky z lidí a vůně kobylenců. Sesedla jsem, bylo jednodušší proplétat se pěšky. Lavičky obsazené až na jednu s ulomeným opěradlem, na niž jsme se schváceně sesuli pronásledování závistivými pohledy dalších turistů-cyklistů. Koupila jsem si zmrzlinu, vrátili jsme kola - po třech hodinách - a kolem stometrové fronty na bryčky (nepochybně lepší volba) se vydali k přístavu v plané naději, že v tuto dobu (časné odpoledne) se budeme vracet do Istanbulu sami. Prozíravě jsme se usadili v uctivé vzdálenosti od zábradlí a tím i nemilosrdného slunce a pak už jen žasli a žasli, kolik lidí takový parník dokáže pojmout.

A nejenže pojal, dokonce se ani nepotopil.