Už je prostě velká. I parádnice: má své zrcátko i lesk na rty, krabici plnou sponek a gumiček do vlasů, vítězí ovšem značně jetá flekatá růžová hedvábná čelenka od Amálky, miluje široké barevné sukýnky s volánky, trička s kytičkami, růžové punčocháčky a ponožky s pejsky či kočičkami. A to vše ladí dle vlastního uvážení a nálady a její sportovně elegantní maminka už vzdala jakékoli zásahy do dceřina šatníku.

Ve školce se konal Den čarodějnic. Děti měly přijít v maskách. Dva dny před termínem navrhla maminka, že půjdou do půjčovny.

„Masku??? Já žádnou nepotřebuju.“

„???“

„Nejsem žádná čarodějnice. Jsem anděl.“

„?????“

„Jsem anděl a čarodějnice přece anděla potřebují. Budu jejich anděl strážný.“

Maminka polkla. Jelikož však dobře věděla, že nemá smysl naléhat, vzdala se. Bude anděl. Kostým máme od minulých vánoc, snad se do něj ještě dostane… Ale jak se bude cítit v kolektivu plném čarodějnic a čertů? Co na to ostatní děti? A co paní učitelky? Jak ji přijmou?

Johanka, na rozdíl od maminky, žádný problém neměla. V den „D“ okřídlená, v poněkud těsném a krátkém andělském hávu, hrdě kráčela do školky s tátou. Odpoledne ji šla vyzvednout maminka, pořád s lehkými obavami, v jakém rozpoložení svého andělíčka najde.

Našla ho na školkové zahradě. Marně pátrala v chumlu rozjívených dětí. Johanka důstojně, jako pravý anděl strážný, stála u branky vedle paní ředitelky a na výsost spokojená dohlížela na čarodějnické rejdění. Paní učitelky problém neměly, děti Johanku-anděla přijaly zcela samozřejmě. A maminka definitivně pochopila, že o svou dceru nemusí mít starost, že je prostě svá a že ví, co dělá a proč