„Ahoj, tak už jste doma? To je dobře. A budeš doma zítra?“
„Asi jo, co se děje?“
„Volala Jindřiška.“
Dramatická odmlka. Jindřiška je tetina letitá kamarádka a každé její zavolání věstí problém.
„Hm.“
Radši se už ani neptám. Což ovšem vůbec nevadí.
„Tebe nezajímá, co se stalo? Představ si, syn se k ní nastěhoval, je bez práce a rozvedl se a všechno nechal ženě, byt v Praze i zahradu a chatu, nic mu nezůstalo, myslel si, že nebude tím pádem muset platit na holky, papír na nic ale nemá, a představ si, že ta jeho bývalá všechno shrábla a teď chce ještě alimenty a holky budou kdovíjak dlouho studovat a jsou čtyři a jedna jde teprve na střední a on už půl roku bez práce a kde na to má vzít, že se ta jeho nestydí, to aby platila Jindřiška, to přece není možný, ta ti byla tak rozčilená a pak plakala a jestli za tebou může přijít, že bys jí poradila, co se dá dělat, jestli se ještě dá něco dělat, jestli by jako s tím majetkem to nešlo vrátit…..“
„Teto, zadrž. Ještě jsem ani nevybalila kufr.“
„No ale já jí řekla, že budeš doma, že za tebou může zítra přijet!“
„Teto!“
„No já vím, ale když ona byla tak zoufalá a to je přece strašný, přece jí pomůžeš, ne?“
„To nevím. A hlavně nevím, proč Jindřišce. Problém má snad její syn.“
„To ano, ale když on se o to nestará a tak aby se starala Jindřiška, přece to tak nemůžeme nechat!“
Já můžu. Nahlas jsem to ovšem neřekla. Hovor netřeba prodlužovat.
Jindřiška přijela, už ve dveřích slzela. Usadila jsem ji do křesla a ona spustila.
„ Jaký já mám trápení, ten rozvod, to ti byla hrůza, a teď ještě tohle! On, trouba stará, všechno jí nechá a nic na papíře, myslel si, aby už měl pokoj, ječela na něho, peněz že nosí málo, pořád se prý hádali, celou tu dobu, bodejť by neutíkal z domu, jen já nic nevěděla, přede mnou se tvářili, že je všechno v pořádku, celý ty roky, chápeš to?“
To tedy ne. Hlavně, že „neviděla“. I když…
„ A vždycky jsem jim nabalila, i peníze jsem jí dávala. A teď ona, aby platil ještě na děcka. Ať prodá chatu! Že to nenechal přepsat na holky! Nejde s tím něco udělat? Co by ještě chtěla, všechno jí nechal, jen ten starý křáp mu zůstal, ten se mi rozpadne pod oknem, vždyť ani na benzín nemá, podpora nestojí za řeč, a kde dnes slévač sežene práci? Dělal u zedníků, bydlel po kamarádech, nedělalo to dobrotu, korunu neudržel, to už i před tím, jak začala nadávat, hned šel do hospody, no, opil se, to jo, ale ona je hrozná fúrie, co je to za život, nikdy jí nebyl dost, myslí si o sobě, paní učitelka!“
Co bylo první? Slepice nebo vejce?
„Byli jsme pro něj v Brně hledat práci, v každé firmě slíbili, že dají vědět, nikdo se neozval…“
Pane Bože! Kdyby se u mě ucházel o práci skoropadesátník v doprovodu staré matičky, dala bych mu vědět hned.
„Tak počkej,“ podařilo se mi vecpat do nádechové pauzy, „jestli má Tonda problém a chce, abych mu pomohla, tak ať přijde.“
„Ale ...“
„Žádný ale. Já vím, že tě to trápí, ale spolu nic dělat nemůžeme. Já prostě s tebou nic řešit nebudu. Nevím tomu hlavu patu. A hlavně nevím, co vlastně Tonda chce, a jestli vůbec něco. Jestli jo, tak chci vidět všechny papíry. A přijde s nimi on.“
„Já teda přijdu zítra i s ním.“
„Jindro!?“
„No vždyť on byl třicet let ve světě, on ani neví, kde bydlíš…“
„A kdo ho vodil za ruku v tom světě?“
„No to je pravda, on taky nemá rád, když se starám, ale ta jeho má právničku a já mu říkala, že za tebou zajdu, že to prosonduju a on říkal, že teda jo.“
„Tak jo. Zašla jsi, prosondovala jsi. Teď je to na něm.“
„No jo, já vím, v televizi tuhle taky říkali, že dětem někdy nejvíc pomůžem, když jim nepomůžem. Ale když já si nemůžu pomoct.“
Dětem! Tonda má volat dnes večer. Moc tomu nevěřím.
V uších mi zní poslední Jindřiščina věta: „Když já si nemůžu pomoct,“ a cpe se mi tam k ní dovětek „tak mermomocí pomáhám ostatním.“
Shodou okolností jsem včera dostala dopis od jedné ze svých onkologických přítelkyň. Píše, jak má ráda pohodu a klid, jak ji domácí konflikty vyčerpávají, jak před nimi uhýbá, a pokračuje: „…je to ale zvláštní, to je přece úplně v rozporu s tím, jak mám neustálou tendenci vstupovat do cizích konfliktů a řešit je, mám pocit, že jim, ostatním, musím pomáhat. Už jsem dostala od sousedky radu, ať se nestarám, a budu mít klid, stejně s věcmi, které se mě vlastně netýkají, nic neudělám… Proč já si pořád komplikuju život?“
Proč? Co když ta naše neustálá snaha řešit problémy jiných (což koneckonců ani nejde, zejména když nás o to nikdo nežádá), je způsobem, jak „nevidět“ svoje?