Hm – to bylo asi tak všechno, co mě k tomu napadlo, krom toho, že mě to zaujalo. Čím? Vím já?

Před pár dny mi napsala jedna kamarádka takový příměr:

Vyčerpaná se plazím příšerně dlouho vyprahlou pouští, už vážně nemůžu, v posledním tažení si uvědomím, že na zádech ještě k tomu vleču ohromný batoh. Napadne mě: a co v něm vlastně je? Co když tam je něco k jídlu a pití. Tak se plácnu do čela a říkám si, že jsem pořádná trouba, táhnout se s tak velkým batohem a nevědět, co všechno tam je. Ale mám problém - neumím ho otevřít.

Hm. Nějak často říkám „hm“. Co se tak zamyslet?

Táhnu na zádech batoh. Těžký. Síly ubývají. Co ho tak shodit dolů, zbavit se ho? No jo, ale co v něm vlastně je? Že bych se podívala? To bych ho musela sundat…Ale co pak? Co když ho pak na záda nedostanu? Ale třeba už nebudu ani chtít…Ale co když je tam něco důležitého… Ale co když táhnu věci, který vlastně ani nechci… Ale třeba musím… Musím? A co by stalo kdyby… Na to se neodvážím ani pomyslet…Ale já už vážně nemůžu…Ale když ho sundám, nebude to známkou mé slabosti? Nebo nezodpovědnosti? Třeba jsou tam věci důležité pro někoho jiného… Ale kde je ten „jiný“? Co ten táhne na zádech? Mám strach. Už jen podívat se mám strach. Co se dozvím. Co se o sobě dozvím… Řekni mi, co neseš v batohu, a já ti povím, kdo jsi…

Tak dost. Batoh dolů. UFF. To je úleva! Ale co dál? No podívat se, ne? Tak dělej, otevři ho! Pořád máš strach? Pořád…

Tak dobře. Otevírám… STRACH vypadne jako první. Co tomu řeknou ti druzí, jak jsem se mohla opovážit, co se stane, co bude, zanevřou na mě, budou se zlobit… Za ním VINA. Slíbila jsem, že to ponesu, donesu, potáhnu, zařídím, udělám,… a teď udělám tohle… Za vinou ODPOVĚDNOST. Ale čí odpovědnost? Moje? A za co se mám komu odpovídat? Není to náhodou odpovědnost mého partnera? Nebo mých dětí, rodičů, kamarádek, kolegů? Kdo je odpovědný za jejich život, štěstí, spokojenost, zdraví? Vážně já? Ale co oni? Co mě to napadá za myšlenky? Že jsem ten batoh otvírala… STAROSTI a VZTEK. No bodejť bych ho neměla. Na ně? Jo, hodili na mě své starosti a problémy. Hodili? A co já? Nenastavila jsem záda náhodou sama? Zatraceně. Ještě jsem podržela. SEBELÍTOST. A kdo myslí na mě? Koho zajímá moje spokojenost? Ale!? Copak já jsem nějaká chudinka? To ne! Zavařila jsem si, ale to neznamená, že s tím břemenem musím žít navěky. A co tam máme ještě? ZÁVIST. To snad ne? Co já komu závidím? Jim se to šlape, zatímco já pod tím nákladem klesám. Ale to je špatně - závidět, ne? Vždyť já to dělám z lásky, já je mám přece ráda… Láska, hm, ať přehrabuju, jak přehrabuju, NIC. Zato OČEKÁVÁNÍ jako Brno – že si všimnou, že už nemůžu, že mi pomůžou, že je to napadne… No, nikdo v dohledu, a dokud byli, tak jsem šlapala svižně, a s úsměvem, já přece ráda pomůžu, předváděla, jak já to zvládnu, já sama, … Taky ZKLAMÁNÍ. Nikdo to neocenil. Co by taky oceňoval? Vždyť to bylo samozřejmé… Jsem tak sama, nikdo mě nemá rád… A já se mám ráda? To bych se těžko dovlekla až sem, abych tu mohla v klidu zhebnout hladem, žízní a vyčerpáním… Jídlo ani vodu jsem nenašla. Na koho jsem to myslela, když jsem balila? Myslela jsem vůbec?

A co teď? Co dál? Dál se s nimi táhnout? Co je tady tak nechat? Ale to nejde, patří ke mně přece … Patří ke mně… A chci je? Chci, aby ke mně to všechno „patřilo“? NE. Nechci. Ale je to tak těžký… Když je tu nechám, jak bez nich budu žít? Jde to vůbec? Jak bude můj život bez nich vypadat? A co ti druzí, přijmou mě „bez batohu“? Když si budou muset vzít část mého (jejich) nákladu zpět?

„Nejtěžší je vzdát se toho, co vlastně nechci…“