Včera po týdenní pauze jsem začala opět s léky, v noci mi nebylo nejlíp, a zas mě sťaly pochybnosti. No a fňukala jsem. Bože, proč pořád? Proč zase? Jak dlouho ještě? I naskočila odpověď – dokud to bude potřeba. Asi. A jak to teď píšu, tak i závěr z Exupéryho „Prosby pro všední den“:Nedávej mi, co si přeji, ale to, co potřebuji. Nauč mě umění malých kroků...

Fyzické potíže mě vždycky dostanou. Ale taky posunou. Asi to „ nahoře“ velmi dobře vědí. To zas asi ví velmi dobře kamarádka Pavla. Dala mi dárek. Byl připravený k vánocům, případně k mým srpnovým narozeninám, ale přinesla mi ho ve středu do nemocnice, kam mi pravidelně chodí zpříjemňovat nekonečné hodiny čekání. Zřejmě vytušila, že je ten pravý čas.

Ten den bylo třináctého a ráno zemřel náš zlatý zlatý retrívt Garp, můj věrný průvodce při procházkách. Těch kilometrů, co jsme spolu nachodili! Přítel, který na nás nezanevřel, ani když jsme na pár dnů odjeli a nechali ho smutného doma, ani když jsem neměla chuť či sílu jít ven, ačkoli netrpělivě poštěkával u dveří, ani když jsem odolala a nedala mu kus čabajky, kterou loudil – a že to uměl! Přítel, který byl vděčný za každé pohlazení, který nás měl tolik rád, měl rád všechny lidi a všichni měli rádi jeho. S dcerou „jezdil“ na kole i na lyžích, byl jí i svatbě, i když k obřadu ho paní úřednice odmítla vpustit, přestože se odehrával na zámecké zahradě a Garp se choval spořádaně, byl čerstvě vykoupaný i vyčesaný, dokonce měl nový parádní barevný obojek a vodítko, pořízené právě pro tuto příležitost. Tak alespoň koukal přes plot. Do posledních dnů hravý a kdykoli ochotný přetahovat se o kus hadru. Do posledních dnů životní optimista, nevyčerpatelný zdroj radosti i okrasa naší zahrady, kterou průběžně lehce devastoval – chodil na jahody a čůral na pažitku, sem tam zašlápl rašící mrkev nebo hrách a s oblibou se rozvalil v trsu právě rozkvetlých kytek. Neuvěřitelných patnáct let byl součástí naší rodiny. Vidím ho ležet na trávníku před oknem, vylekaně utíkám zavřít nedovřenou branku na ulici, v noční bouřce vstávám, abych ho pustila do domu, ráno v obchodě užuž sahám pro čerstvý rohlík, na který vždycky čekal… Doufám, že není žádné izolované psí nebe. Že se s ním jednou shledáme. A navíc jsem přesvědčená, že bez lidí by mu tam bylo stejně smutno.

A ta knížka, co mi dala Pavla, se jmenuje „Chatrč“, napsal ji Wm. Paul Young a je o setkání muže týraného hlubokým smutkem, beznadějí a pocity viny, s Bohem. Přímo se svatou trojicí, v podobě, kterou byste nečekali. V chatrči v jednom z přírodních parků Ameriky, na místě, kde byla pravděpodobně zavražděna jeho malá milovaná dcerka. Jsem teprve na straně 95, kde mě zaujala věta „svoboda je přírůstkový proces“. Jojo, lusknutí prsty nestačí. Příběh se teprve rozvíjí, nevím, co mě čeká, ale už teď je jasné, že je to knížka o lásce, o smíření, hojení a odpouštění, o radosti a dokonalosti života, o hledání Boha a nalézání sebe sama. Prostě knížka, kterou jsem potřebovala právě teď, ne až na vánoce. Aby mi pomohla rozmnožit ty lepší chvilky, které se množí už i tak a které se možná, doufám, jednoho dne spojí do jednoho celku….