Radka povídá o arteterapii, atrekoučinku, o imaginaci,… Následuje řízená relaxace. Řídit se nenechám, nejde to, moje obrazy se utvářejí nezávisle na Radčiných slovech. Ocitám se ve starém divadle, v zákulisí divadla, je tam polotma, plno krámů, kulisy, šaty… Jsem zvědavá, nahlížím do všech koutů – pak vyjdu skrz červenou sametovou oponu na jeviště. Je zalité světlem, hlediště je prázdné, jsem v divadle sama. Slyším hudbu a začínám tančit. S chutí a radostí, hravě, jako kdyby si malá holka hrála na baletku… Poskoky, výskoky, ruce nad hlavou, otočit… Pak se vracím do zákulisí a oblíkám kostým, nasazuji paruku, proměňuji se v nějakou šlechtičnu… vyjdu na podium, ale ocitám se v zámku, vím, že je to Francie, dívám se z okna, do zámecké zahrady, přijíždějí kočáry… znechuceně odstoupím od okna, nebaví mě ten život… Rychle se vracím do zákulisí, svlíkám šaty, odhazuji paruku… Pak něco jako moderní výrazový tanec, v černém trikotu – ne, to mi taky nesedí… Už žádné masky a převleky, vracím se k sobě a k radostnému hopsání…

Pak úkol - namalovat svůj „zážitek“. Volím vodovky, překvapivě, obvykle používám suché barvy, ale mám pocit, že na ten rozevlátý pohyb, na tu lehkost, radost a hravost, barevnost, pastelky nebudou stačit, chce to víc barev, i vody…

Následuje povídání nad obrázky.

Radka chce slyšet, jaké emoce mám spojeny s tanečnicí. Radost, hravost, lehkost – to jí nestačí. Pak mě napadá - spontánnost. - Jo, to by šlo. A kde ji potřebuješ ve svém životě? Kam ji potřebuješ dostat? - Všude. - To není odpověď… - Hm, asi hlavně do vztahu, do vztahů…

Tančíš? - Ne, ani ne. - A líbí se ti to? - Jo, to jo, takový volný tanec, improvizace… - No a? - No, jaksi jsem nic nenašla… - A co hledáš, co k tomu potřebuješ? Jo ták, jeviště, ty k tomu potřebuješ jeviště…

Smějeme se. Je mi krásně, lehce, volně… Ty pocity vydrží až do večera. Proč si jen tak netancovat?

Je Bílá sobota.