Poslušen tvrzení, že správný muž zplodí syna, zasadí strom a postaví dům. Syn se právě narodil, dům zatím v nedohlednu, tak započala diskuse - jakýže strom by byl nejvhodnější. Bydleli v té době u nás, zahrada plná ovocných stromů, které zasadil můj muž, přestože zplodil pouze dcery. Zvítězila lípa. A začala diskuse o místě. Svůj život u nás mladinká lipka, štíhlá jako proutek, započala u králíkárny. Obzvlášť jí to tam asi nesvědčilo, za pět let moc nepovyrostla. Možná je to u lípy normální. A koneckonců – Ondra se za tu dobu taky moc nevytáhl. Pak jednoho letního dne přišla prudká bouřka, průtrž mračen, kroupy, vichr, lipka přežila, ale králíkárna skončila na zemi rozložená na prvočinitele a králíky jsme lovili z vody. Některé ulovil jezevčík Fík, ti už moc šancí neměli. Klidně se mohli utopit. Časem desky z králíkárny vyschly a shořely pod špekáčky. Novou už naštěstí nikdo nepostavil. Pracně shánět krmení pro maso, o které nikdo dvakrát nestojí, nestálo za to. I když nutno dodat, že naši králíci byli skromní a dobře vychovaní – sežrali veškerou lebedu ze zahrady. Bohužel čekali, až jim ji někdo donese pod nos.

Brzy nato rodinná rada rozhodla postavit na místě králíkárny, když už spadla, garáž a zahradní posezení. Obé zabralo podstatně víc místa než králíkárna a lipka se musela stěhovat. Kam s ní? Zeť mezitím postavil dům i začali s dcerou zvažovat přestěhování lípy k sobě domů. Ale lípa není nějaký hej nebo počkej. Rozhodla se zůstat u nás. Děti by z jejich zahrádky brzy vytlačila, pokud by jí to vůbec dovolily, kdežto u nás má prostoru, kolik kdy bude potřebovat. Přesadili jsme ji doprostřed zahrady mezi dvě obrovské osmdesátileté meruňky, jejichž plodný život se beztak chýlil ke konci – během dalších dvou let a bouřek opravdu vzaly za své. Jejich dřevo nás dodnes zahřívá. Po jejich smrti se lipka konečně začala mít k světu. Zahradě zatím nevévodí a posezení pod stoletou lípou se s největší pravděpodobností nedočkáme, ale už dnes dává pěkný stín a omamnou vůni v době květu. Což je právě teď a navíc důvod, proč o ní vlastně píšu.

Pozvala jsem kamarádku na lipový květ. Odpověděla:

„Když mi to vyjde, tak bych se k večeru stavila si trošku natrhat, ale uvidím. Ráno mám vždycky elánu, ale k večeru už je to horší. Včera jsem se večer vybičovala k jízdě na kole, přesvědčila jsem vnučku, aby se mnou jela, pár kilometrů a byla jsem úplně vyřízená.“

Bodejť. Pětatřicet ve stínu ještě v sedm večer, a to už tři dny po sobě, celý den v kanceláři, šedesátka na krku,… Proč se k tomu všemu ještě bičovat? Můj bič skončil v popelnici už před časem. Ovšem ne příliš dlouhým. Vydatně mi k tomu pomohla moje ne-moc. A únava. Už jsem prostě nemohla. Představa bičování se k jakémukoli výkonu se stala tak absurdní, že v tu ránu bylo vymalováno.

Kdysi jsem stav sebebičování označila slovy – dokud můžu, tak nemůžu… Dnes už nemůžu, takže konečně můžu – vykašlat se na výkony, na to, co bych měla a jak bych měla, na dokazování si svých schopností, své výdrže, své síly, na překonávání únavy,.. a vařit, kdy a co se mi chce, číst si, když mám chuť, jít na procházku, na kole v klídku a rozhodně ne ve vedrech, lehnout si, když se cítím unavená, vykašlat se uklízení, však přijde chvíle, kdy se mi bude chtít,… Co vlastně musím? Nic. Stejně všechno, když se na to podíváme trošku do hloubky, děláme, protože chceme. I když to tak nevypadá, resp. i když si to nemyslíme. Už se nechci bičovat. Už necítím potřebu něco dokazovat sobě ani nikomu jinému. Že mi to ale trvalo. No co, lepší pozdě než nikdy.