Partu řemeslníků doporučil kolega. Šéf party řemeslníků předal mému muži předběžný rozpočet na cáru papíru. Nepletla jsem se do toho. Možná to byla chyba, možná bych pořádnou smlouvou Šéfa naštvala hned a tudíž zavčas. Můj muž si jej prostudoval a cenu zkonzultoval s kamarádem, který se pohybuje ve stavebnictví.

„ Asi bys našel firmu, která ti to udělá levněji…,“ pravil kamarád.

Můj muž jinou firmu nehledal a vznesl námitku příliš vysoké ceny Šéfovi. Šéf překvapivě přiznal „vatu“:

„Jasně šéfe, cena se vždycky trochu napřed navýší, aby bylo pak z čeho slevit, aby byl spokojený zákazník i já.“

Můj muž se překvapivě uklidnil. A překvapení nebrala konce. Následující překvapení zažil Šéf, když jsem mu předložila k podpisu prohlášení o převzetí nemalé zálohy. Další překvapení byla na naší straně. Terasu vydláždili o 20cm kratší – bohužel jsem se spokojila při zahájení prací s tím, že jsem ukázala, pokud má dlažba být. Nedostali přesný nákres. A nestála jsem jim celých osm hodin za zadkem. Budiž, s tím jsem se smířila. Svůj podíl odpovědnosti jsem bez diskusí připustila. Polovinu dlažby položili opačně, terénní vlnu protáhli o dva metry dál, než bylo dohodnuto. S tím jsem se už nesmířila. Pochopit, že někdo u práce nemyslí, je nad mé síly. Dlažbu následující den přeskládali. Větrací šachtičky do sklepa usadili – bohužel tak, že jejich poklopy vyčnívají nad dlažbu. Jsou sice na vzdáleném konci a nezakopáváme o ně, přesto je vidím. A dráždí mě to. Zůstaly tak, protože „s tím už se nic nedá dělat“. Dvě zapadlé a dvě vystouplé dlaždičky u stěny muž odmítl reklamovat, to spraví sám, takovou drobnost (a věnuje tomu pár hodin). Ochranná folie přilepená na dřevěném obložení a dveřích sebou při odstraňování vzala i kusy nátěru. To se nedá nic dělat, tuhle lepicí pásku běžně používají, nemohou za nekvalitní nátěr. Takže manžel bude dalších několik hodin brousit a lakovat tím nejkvalitnějším a nejdražším venkovním lakem, který je k dostání a který na dřevo nanesl před dvěma měsíci. Jinak nutno říci, že fasáda je pěkná a chodník, když pominu výše uvedené, taky. Po ukončení prací se Šéf s manželem dohodli, že to šéf spočítá a zavolá. Spočítal, zavolal konečnou cenu. Odpovídala předběžnému rozpočtu, včetně „vaty“. A včetně ceny za položení pěti metrů dlažby, které položeny prokazatelně nebyly a zbyly (máme v nich dobře uložené 3000,-Kč, kupovali jsme je bohužel sami), neboť dosud leží na zahradě a ničí trávník. (Za vyměření nějakých 30 m rovného chodníku účtováno 500,-Kč.) I zavolal tentokrát manžel a ohradil se kvůli nepoloženým a zaúčtovaným metrům a požádal šéfa, aby přivezl podrobný rozpis provedených prací a materiálu a fakturu. Šéf přijel, cenu snížil o těch pět metrů, o ostatních věcech se odmítl bavit, natož slevit. U jejich rozhovoru jsem nebyla. Manžel přišel, znechuceně sedl k počítači a dal příkaz k úhradě. Jednání označil za nepříjemné, Šéfa za neseriózního, sebe za blbce, který si to měl nechat udělat od někoho jiného, nicméně ne zas za tak velkého, aby na sobě nechal dříví štípat. Tečka, ať už to máme z krku. Nemáme.

Dnes přijel kolega. Šéf mu postavil dům, on byl spokojený, zaplatil, na čem se předem dohodli, žádný problém, neřešil „prkotiny“. Teď chce ještě nějaké práce, Šéf si mu stěžoval na jednání manžela, přišel se tedy zeptat, jak to bylo a proč k tomu došlo. Manžel doma nebyl a já se dověděla, že „tak se to nedělá“, „tak se nejedná“. Co se dohodne, to se dodrží.

„A ty víš, co „ se dohodlo“? A co kdo řekl? Nebyl jsi u toho, já taky ne, nemá smysl, abychom to spolu rozebírali. To není naše věc.““

„Nemám z toho dobrý pocit, já ho doporučil. Cítím odpovědnost.“

„To nemusíš, manžel se rozhodl. Co se stalo, je mezi ním a Šéfem. A pokud vím, je to uzavřené.“

„Ale mně je to nepříjemný, já s ním chci vycházet po dobrém.“

„Nic ti nebrání.“

Asi brání. Šéf se asi naštval, kšeft vnímá asi jako zprostředkovaný kolegou a ten má teď obavy. Nevím z čeho, ale to je jedno. A je na straně Šéfa. Taky je to jeho švagr. Jen si ho nepohněvat! A nekazit dobré vztahy. Nerozházet si to. Vyhnout se nepříjemnostem.

Dodnes mám v paměti živou a letitou vzpomínku na den, kdy jsme se vrátili z týdenní dovolené a zjistili, že při rekonstrukci domu starší dcery zedníci v naší nepřítomnosti (byli jsme na dovolené všichni společně) v rozporu se stavebními plány zabudovali hurdisky o metr výš, než měly být, a tím zvedli podlahu v budoucí podkrovní ložnici tak, že se do ní krom postelí nevejde žádný nábytek. Myslela jsem, že mě budou omývat. Chtěla jsem hurdisky nechat vybourat. Ostatní jen pokrčili rameny, no co, je to, jak to je.O co jde, v ložnici bude za dveřmi schodek... (!). Jsou tam dva a dcera nemá kam dát prádlo a já dodnes zuřím, když si na tu situaci vzpomenu. Jistě, ani já jsem nechtěla nepříjemnosti. Ani já si zedníky nechtěla rozházet. Uhnula jsem. Dnes nad tehdejší sebou kroutím hlavou.