Pošťačka. Tedy listonoška. Teta otevřela a já se stala svědkyní jejich rozhovoru. Teta chtěla vědět, jak je to s doručováním pošty ztracenému synovi Mirkovi, který se po létech našel, vrátil do svého rodiště a bydlí už pár týdnů na samotě u lesa, vzdušnou čarou kilometr od domu tety Běty.

„Zatím jsem mu ty dva dopisy, co došly, dávala k vám…“

„No právě. Mně to teda nevadí, ale to tak bude pořád?“

„Ne, může se doručovat samozřejmě jemu domů. Asi je to spíš ze zvyku, když tu ještě nebydlel a něco mu došlo, taky jsme to dávali k vám. Napravíme to.“

„Mně to ale nevadí. A kdo mu tam s tím taky bude chodit, že.“

„Já“, zasmála se paní listonoška. „Ale to není problém, vezu poštu autem okolo, tak zastavím. Ale bylo by dobrý, kdyby si tam dal schránku, pod kamenem mu dopisy nechávat přece nebudu.“

„No to jistě ne. Já mu to vyřídím.“

Pak ještě chvíli na tetin popud řešily, k jaké obci samota u lesa vlastně patří, na jakém katastrální území se nachází, jak to bylo dřív, když listonošky nejezdily autem a kdeže by tu schránku bylo nejlíp umístit, poté paní listonoška odjela provázena ujištěním, že tetě ty dopisy opravdu, ale opravdu, nevadí.

„No řekni, proč to ta ženská nechává tady? Ne že by mi to vadilo, ale Mirek už se tu zase dva týdny nestavil… To bych ráda věděla, co mu zas přelítlo přes nos, asi se naštval…,“ brblala teta cestou do kuchyně.

Neptala jsem se, proč se asi naštval. Z toho už jsem za ta léta chválabohu vyrostla.

„Dopisy mu vzal Mireček, ale rozčiloval se, co je to na té poště za pořádek. Jako kdybych za to mohla! A stejně to nechápu. Jezdí spolu každý ráno do práce, to je takový problém mu ty dopisy předat?“

„Třeba to nemusíš chápat. Ale víš, co zas nechápu já? Proč to prostě Mirkovi neřekneš? Ať si to na poště vyřídí sám.“

„Ale mně to nevadí. Já každýmu ráda pomůžu. Ale co teda taky nechápu, proč když jde někdo k Mirečkovi, zvoní na náš zvonek. Musím jít otevřít a pak je ještě pustit skrz náš byt.“

„Teto! Musíš? To myslíš vážně?“

„A to jim mám přibouchnout před nosem? Mně to přece nic neudělá, když je pustím.“

„Akorát tě to štve, že jo.“

Teta převedla řeč jinam.

„Byla tu včera Zorka. Ta ti byla rozčilená! Představ si, že potkala Ilonu a ta jí říkala, že Verunce nevzali do školky Andulku.“

„A?“

„No ale Verunka musí jít do práce! A nemá, kdo by jí Andulku hlídal! Potřebuje pomoct. To je přece nespravedlivý, když ta mladá Nováková je doma a kluka jí vzali.“

„Ale vždyť vůbec nevíš, jak to vlastně je. Ony si to holky určitě vyřeší.“

„ No ale já to nechápu.“

„Nemusíš. Nebo že bys sis Andulku vzala na hlídání?“

Tentokrát teta řeč nepřevedla, ale ztratila. Zaškaredila se na mě a svoji pozornost od schránek a Andulek přesunula k těstu na knedlíky. Byly vynikající. S jahodami.