„Neber to jako kritiku ani radu, já jsem ta poslední, která by je v tomto ohledu mohla udělovat. Já s mojí výchovnou nedůsledností!“

„Ale mami, nepřeháněj, zas tak špatně jsi nás snad nevychovala,“zasmála se tentokrát dcera. „Já úplně vidím, jak jsem jednu dobu, asi na gymplu, za sebou všude po domě nechávala hrnky. Od čaje, od kávy, od mlíka… Všude špinavý hrnky. Tenkrát jsem si to asi ani pořádně neuvědomovala, ale teď zcela jasně vidím, jak jsem taky zkoušela. Nebo ještě přesněji – jak jsem si potvrzovala, že na mě nemáš. Jednoduše proto, že si to se mnou nechceš rozházet.“

„Jojo, to jsem tedy opravdu nechtěla, to máš pravdu. A v tom to vždycky je, že jo? Nejen s dětmi…“

Tak je to. S nikým si to nerozházet. Všem vyhovět. Být hodná. Mít klid doma i na pracovišti. Často i za cenu ústupků, kompromisů. Staré, tisíckrát omleté, téma. Téma osobních hranic, téma sebevědomí, sebejistoty a sebedůvěry, téma strachu i lásky. Tolik mi záleželo na přátelském a hlavně harmonickém (o „harmonii“ na svůj úkor jsem se už něco napsala!) vztahu s dcerami (a nejen s nimi), že jsem byla ochotna vyklízet pozice, posouvat hraniční kolíky. Kolíky, hm, o těch vždycky mluvila Jaroslava, dej jí pán Bůh věčnou slávu, no, taky s nimi měla problém, musela je, jak říkala, pevně zabodnout a držet oběma rukama, aby nevylítly ze země. To hraniční kameny! S těmi se tak snadno nepohne. Je na nás, jaké hranice máme, nakolik jsou jasně vymezené, pevné, pružné, chatrné či děravé. V každém případě neseme důsledky. Nu, nebylo to v mém případě zrovna ideální a není doposud, co si budu nalhávat. Ale zas tak úplně blbě to evidentně nebylo.

Téhož dne odpoledne mi přišla smska:

„Ve školce byl opět „dotazníkový den“. Děti měly odpovědět na otázku ‚Co je pro tebe v životě nejdůležitější?‘ Johanka odpověděla: ‚Rodina. Bez ní se nedá žít.‘“

Evidentně to s výchovou potomků není úplně blbě ani v případě mých potomků.