Člověk míní, pán Bůh mění. Zaskočila mne urputná bolest ruky, zvýšené onkomarky a z toho plynoucí hypotéza, že se zvětšila uzlina v axile a tlačí na nervový pletenec pod klíčkem… Po nesnadném rozhodování jsem akceptovala návrh lékařky na onkologickou léčbu. A bylo po plánech. Sedím doma, užívám léky, čekám, až zaberou, laskavě k nim promlouvám a věřím, že tím minimalizuji jejich potencionální nežádoucí nepříjemné vedlejší účinky, odpočívám, protože mi nic jiného vzhledem k časté a únavné únavě ani nezbývá (nedovedu si představit, jaká by byla, kdybych laskavě nepromlouvala), přemýšlím, co mi takhle životní fáze bere i přináší, uvědomuji si, jak se stávám vnímavější - k sobě, svým pocitům i emocím, k životu, ke světu… A jak mi - možná paradoxně – tento stav přináší jakési zklidnění. Možná právě toto je jeho smyslem. Učím se prostě být.

Nebylo to tak od počátku, první týdny jsem byla nervózní, opět vystrašená a snažící se usilovně pochopit, co a proč se to zase děje…

Jednoho dne jsem si uvědomila, jak úpěnlivě čekám, až bude líp, až budu bez prášků, bez bolestí, bez únavy,… A dostala jsem na sebe vztek. Už zase čekám na budoucnost! Chodím, dýchám, cítím, můžu mluvit, myslím, mám kolem sebe lidi, které mám ráda a kteří mají rádi mě, kvetou pivoňky, začínají zrát jahody, brzy budou třešně…!!! Žiju! Žiju? Žít teď ne „až potom“! Do háje!!! Jak dlouho mi bude ještě trvat, než mi to skutečně dojde!? Je, jak zrovna je. Tak co. To je pořád vzdychání, jak nemůžu to, co dřív, třeba na to kolo nebo na hory, jak mě zmůže i krátká procházka, jak při chůzi začne bolet ruka… A stejně tak nesmyslné jako vzdychání a sebelítost je, když mi začne vrtat v hlavě, jestli tohle martýrium pomůže, jestli ty bolesti fakt souvisí s uzlinami. Lítost do minulosti, strach do budoucnosti. A mezi tím nic? Tak to teda ne!!!!!! A asi v tom momentě se ve mně něco zlomilo…

Obavy z budoucnosti, starosti, strachy. Je těžké jim odolat, důvody mít je se na nás řinou ze všech stran. Důchodový systém v krizi, zdravotnictví v krizi, vztahy v krizi - a stáří tak blízko. Obden mi volá kamarádka: na pracovišti nepříjemné změny ve vedení, dusno, mizerné vztahy, už jí bylo šedesát, ale plánovala si ještě tak dva roky a najednou to na to nevypadá, možná bude muset fakt už do důchodu, co si počne, co bude dělat, hlavně přes zimu, v létě ji zachrání chalupa, a jestli jí budou stačit peníze, to počítání každé koruny ji jistě zničí, jo, bydlí ve vlastním bytě, ale stejně, a je tak unavená, ale nedovede si představit, že by "nic" nedělala… Chápu ji, před léty jsem to v trochu jiných kulisách sama prožívala, má strach ze změny, která se neodvratně blíží, má strach ze stáří, z osamělosti, nic ji najednou netěší…. Jakkoli ji chápu, chvílemi mám chuť na ni zařvat. Ale vím, že bych řvala vlastně na sebe: „Vzpamatuj se! Přestaň fňukat! Že sis to představovala jinak? No a co má být? Hledej, k čemu je to dobrý! Najdi na tom to dobrý! Ta láhev je poloplná!!!" Moc dobře vím, jak je to těžký, jak to někdy prostě nejde, a už vůbec ne hned.

V posledních dnech se mi do hlavy pořád vrací citát z Dostojevského „Běsů":

„Všechno je v pořádku… Všechno. Člověk je nešťastný, protože neví, že je šťastný. Jenom proto. To je všechno, všechno! Komu to dojde, hned se stane šťastným, hned, v tom okamžiku…“

Nejsem si jistá, jestli je v pořádku utrpení, kterému jsou v každém okamžiku vystaveny miliony lidí na této planetě, nevím, jestli je možné být šťastný v každé situaci, ale určitě je možné být šťastná i když jsem nemocná a nemůžu na slunce, natož letět na Madeiru, nebo když je mi šedesát a nastal čas jít do důchodu. Jen si to uvědomit.