Tak se ptám
Můj manžel spravuje a opravuje. Tu přilepí uražené ouško u hrníčku, a to tak, že vydrží i myčku, tam utrženou podrážku u pracovní obuvi tak, že vydrží další tři sezony.
Synovcem vyřazený nefunkční křovinořez zprovozní během pěti minut utažením pár šroubků. Pro náhradní pružinku za 15,-Kč do zahradních nůžek zn.GARDENA si zajede pár kilometrů cestou od babičky a jsou „jako nové“ – já bych je vyhodila už před rokem, konec konců u Mountfielda měli minulý týden skoro ty samé v akci za tři stovky. Kdysi jsme společně vyspravili prorezavělou karoserii stařičké Škody 100 za pomoci několika kg lepidla a mnoha km gázy. Moje iniciativa to nebyla, to je fakt, ale auto jezdilo ještě několik let. Vibrační brusku ve třech opravnách radili odevzdat do šrotu, ve čtvrté ji opravili za pouhou desetinu ceny nové. Já bych poslechla už tu první. A to nepatřím k lidem plýtvajícím. Naopak. Až mi to tuhle vyčetl vlastní bratr. Pořídil si totiž prase. A je třeba ho vykrmit.
„Jak to, že nemáte žádné zbytky? Jak to, že vaříš akorát? Jak to, že spotřebovat se dá všechno? Jak na kompost? Nebuď sobecká! Mysli taky na ostatní! Paní profesorka Hušková chce taky jíst!“ domlouval mi ostře a s láskou při tom drbal černou „paní profesorku“ za ušima.
Měla bych jít do sebe, má pravdu. Kýta paní profesorky Huškové nenaroste sama od sebe. Jenže já si právě koupila další vzduchotěsné a vodotěsné krabičky do mrazničky zn.TESCOMA. A kompostér po zimě má taky hladový chřtán.
Ale to jsem odbočila. Zpět ke spravování polámaného.
„Proč vyhazovat věci, které ještě mohou dobře sloužit?“ pokládá můj muž řečnickou otázku, když občas obracím oči v sloup.
„Ekologie není jen třídění odpadu,“ rýpne si ještě. „Lepší je ho nevytvářet.“
Co k tomu dodat? Nic. Tak radši ještě jednou zpět - k tomu, co mě k těmto úvahám glorifikující počiny mého muže přimělo. Byla to černobílá fotka stařičké dvojice, kterou jsem objevila na Facebooku s následujícím textem: Reportér se páru zeptal: „Jak se to stalo, že jste zůstali spolu 65 let?“ Žena odpověděla: „Narodili jsme se v dobách, kdy, když se něco polámalo, tak jsme to spravili, nevyhodili…“
A protože se mně líbila nejen odpověď, ale i fotografie a protože ji neumím zkopírovat sem, vkládám alespoň odkaz:
Těžko říct, nakolik je funkční stokrát slepovaná bota, natož slepovaný vztah. Jsou rány, které se nezacelí ani v porcelánu, ne tak v manželství. Na druhou stranu – i naše těla léty poznamenaly vrásky i jizvy – a vyhodíme je snad proto?
Moje babička šila nové límečky k dědovým košilím z podolků, látala ponožky a kostičkované kanafasové povlečení bylo ke konci jejich života plné záplat, ačkoli bílý damašek ležel nedotčen na dně skříně a čekal na mě. I jejich manželství bylo jistě plné záplat, o kterých možná nikdo ani nevěděl. Ale vydrželo a fungovalo. Byli šťastní? Kdo ví. Kdo ví, co je štěstí? Dosáhnout toho, po čem toužíme nebo radovat se z toho, co máme? Ponožky nelátám, z košil s prodřenými límečky a chatrných prostěradel trhám hadry, jejichž přebytky spotřebuje na utírání rozličných svinstev kamarádova firma. Nicméně zdá se, že i já jsem se narodila v časech, kdy se okamžitě nevyhazovalo. Jakkoli v našem případě zatím nejde o 65 let. Zatím jen o 40. Ale i tak se někdy ptám: „Jak se to tak vlastně stalo…?“