„No, jméno, to je jasný, rok narození mi řekneš ty nebo máma, ale pořád nevím, co mám napsat, proč tě mám rád. Třeba protože jsi moje babička? Ale tak to paní učitelka asi nemyslela…“

To jsem tedy zvědavá. Proč mě má ráda. Kdyby se mě někdo zeptal, proč mám ráda svého muže, dceru jednu či druhou, rodiče,… co bych asi tak odpověděla? Napadla mě naprosto jednoduchá odpověď: A proč ne? Ale tak to paní učitelka asi taky nemyslela. A tak Johanka bude muset přemýšlet, proč mě vlastně má ráda. Vymyslela to. S pomocí své matky a mé dcery, která pro ni otázku paní učitelky přeložila jako: Co se ti na babičce líbí? A napsala – protože umí vyprávět hezké pohádky. Kdyby psala o druhé babičce, říkala, napsala by, protože je hodná, jeden děda si lásku taky zaslouží pro schopnost vyprávět, druhý proto, že je s ním sranda. Ach jo. Můj děda blahé paměti by byl s paní učitelkou hotový natotata. Říkával: Na blbou otázku, blbá odpověď.

A tak pár slov o lásce z knížky, která je vlastně celá o lásce.

"Když jsme byli děti, všichni nám říkali jednu velkou lež: Potřebujete být milováni. Dobrá, u dítěte je to v pořádku. O to se nemusíme přít. Ale když je vám čtyřiašedesát, jste pořád ještě dítě? Je vám 25, a pořád jste dítě? Je vám 18 a pořád jste dítě? A co vám říkají? Musíte být milováni. Musíte být úspěšní. Potřebujete, aby si vás lidé vážili. Potřebujete uznání. Potřebujete… Nesmysl. Ale všichni tomu věří.

Já vám povím, co potřebujete. Máte jen jedinou potřebu, a tato informace vychází z mnoha, mnoha let přemýšlení – můžete si myslet, že se mýlím, jistě. Existuje jedna jediná potřeba, jen jedna citová potřeba, a tou je milovat. Milovat. Není žádná jiná potřeba.

„Chcete tím říct, že člověk nepotřebuje být milován?“

Počkat. Směl bych vědět, co máte na mysli, když říkáte „být milován“? Máte na mysli to, že po vás někdo touží? Chvilku se u toho zastavím. O tom hovoříte? Potřebujete, aby po vás někdo toužil? O tom všichni mluví: „Nikdo po mě netouží.“ Chcete, aby po vás někdo toužil, a chcete také nést všechny důsledky, včetně ovládání a manipulace? To máte na mysli?

Potřebujete ocenění. Dobře. Teď mě sledujte, trochu vám to zdramatizuji, vnesu do toho trochu akce. Jakmile začnete chápat sami sebe, začnete chápat i ostatní lidi, a někdy je to zábavné. Potkáte starého známého a chcete mu udělat radost. „Ahoj Tome, no ty dnes vypadáš skvěle! Bože, jako bys byl alespoň o dvacet let mladší!“ A šup! Tom je šťastný. „To tvoje poslední kázání bylo opravdu úžasné.“ A Tom je nadšený. Mohli byste si ho omotat kolem prstu.

Možná jste to už někdy udělali. S takovými lidskými opičkami si můžete dělat, co chcete. Stačí jim říct, že je máte rádi, a přidat něco lichotivého. Ta prvé budou nadšení, a za druhé vás budou milovat. Ale bude to jejich láska, opičí láska, že? Víte, jak vypadá opičí láska? Sledujte mě: „Buď na mě hodný a já na tebe budu také hodný. Když mi dáš, co chci, budu tě mít rád, ano? Když mi nedáš, co chci, nebudu tě mít rád.“ A tohle má být láska?

Já tomu říkám dobrý obchod. To však najdete na tržišti, na Wall Street, že? A to má být láska? Nikdo to s námi nerozebere, nebo alespoň velmi málo lidí. Nikdy jsem nikoho neslyšel říkat: „Poslyšte, to, čemu říkáte láska, je jen výhodná koupě, je to výměna. Obchodní transakce.“ Přečetl jsem knihy o manželství, které napsali různí nábožensky založení lidé. Zdá se, že o tom neměli ani tušení.

………

Až přestanete záviset na druhých, až nebudete (citově) potřebovat lidi, až to poprvé zažijete, bude to děsivé, protože náhle budete sami. Nikoli opuštění, ale sami. Je to zvláštní pocit. Najednou pochopíte, čím jste vždycky byli, ale nikdy jste si to neuvědomovali. A najednou si uvědomíte, jak krásné je být sám, citově nikoho nepotřebovat… A poprvé si také uvědomíte, že dokážete milovat druhé lidi.

Nemusíte je uplácet, nemusíte je ovládat, nemusíte na ně udělat dojem. Nemusíte si je udobřovat. Konečně je můžete milovat. A poprvé v životě nemůžete mít pocit osamělosti. Už nemůžete být osamělí. Víte, co je to vlastně osamělost? Znamená to zoufale potřebovat lidi, až do té míry, že bez lidí je člověk nešťastný. Osamělost se nedá vyléčit společností jiných lidí. Osamělost se léčí spojením s realitou. Pochopením, že nepotřebujeme lidi. My je nepotřebujeme. Konečně si jejich společnosti můžete užívat, protože je nepotřebujete."

(Anthony de Mello: „Čirá radost“, z kap. Jak lidi ovládat)

Dál opisovat nebudu. Celou knížku stejně neopíšu, ačkoli je útlá, a navíc - za přečtení ( a nejen za přečtení) stojí celá. Tenhle úryvek je vytržen z kontextu a nutně tak ztrácí na své kráse i síle, což je škoda. Ale na druhou stranu, když vám dám přivonět k čerstvě upečené housce, třeba taky dostanete chuť na celou :-).