Včera volala, jestli by mohla některý den přijít. Co nejdřív. Má nepříjemně nafouknuté břicho. Připadá si jako žába. Čas jsem neměla, ale když SOS, tak SOS. Zkusíme to, výjimečně, po skypu, hned teď. Už jsme spolu několikrát pracovaly, ale tímto způsobem dosud ne.

„…a taky se mi třepe žaludek. Asi strachem.“

„Strachem?“

„Nepřišel. Ani nezavolal. Proč se mi to pořád děje? Jo, je to strach. To třepetání. Že z toho zase nic nebude.“

„Tak do toho. Pohodlně se posaď, zavři oči, dýchej, soustřeď se na svůj dech. Nádech, výdech, ….“

S Evou je příprava jednoduchá. A taky necestujeme prvně.

„Jdu po schodech dolů. Už vidím dveře, otevírám, je tam zase ten láma, co posledně,“ usmívá se Eva.

A také tam už čeká Evino oblíbené modré letadélko, které, poháněno vnitřní moudrostí jejího těla, ji i jejího průvodce zaveze přesně do toho místa v těle, které je právě teď potřeba uzdravit, pročistit…

„Jsme v žaludku. “

„Pořádně si to kolem prohlédni. Můžeš mi popsat, jak to tam vypadá?“

„Je tu chaos. Jo, chaos. Všude kolem stěn jsou regály s věcmi, je to tu přecpaný. Skoro se nemůžu pohnout. Špatně se mi dýchá. Hu. Je mi špatně. Uzavřený, jo, úplně uzavřený je to tady.“

„Uzavřený…“

„Jo. Jsem stažená do sebe. Zas mi vibruje žaludek. Strach je to. Strach. Že nejsem dost dobrá. Že si nezasloužím, aby mě měl někdo rád. Páni! Zas je to tu. Fuj. Je mně divně, blbě, na zvracení, no, je mi z toho všeho na blití.“

„Strach je to, na blití je ti, strach, že nejsi dost dobrá… Polož sama sobě otázku, kdy ses tak v minulosti cítila?“

„No, nevím, určitě víckrát…vracívá se to, ty pocity…“

„Hm, vracívá se to, ty pocity…Možná, že kdyby ses koukla na nohy, něco by ti to připomnělo…“

„Nohy… Mám na nich papuče. Takový ty co se kdysi nosily, velký, nějaký zvířata, psi nebo co, no, to muselo být tak někdy v pubertě, mezi dvanácti a patnácti… Čtrnáct. Čtrnáct mi bylo. Vycházela jsem školu a podávala přihlášku. Do háje! Mně je tak blbě. Pěkně mně to vysvětlili! Že na to nemám. Jsou to jen dětský sny. Prostě to smetli ze stolu. Tak to v životě nechodí, že si jako něco vysním a splní se mi to. Ne, musím prý myslet prakticky. Rozhodli a já se podvolila. Tlačí na mě. Mám na ně vztek. Vůbec mě nevnímali. Měli jasno. Mám pocit, jakoby můj život rozmetali na tisíc kousků. Nikdy nedosáhnu toho, po čem tak toužím…“

„Po čem tak toužím…“

„Ano. Po lásce. A musím mít úspěch, být obdivovaná a uznávaná, aby mne lidi měli rádi, aby mě přijímali, abych potkala svou velkou lásku… To je hrozný, úplně mě to smetlo. Ty čtyři roky potom, to bylo utrpení. Včetně šikany…. A mám vztek i na sebe. Že jsem se tehdy tak lehce vzdala.“

„Hm. Co by té čtrnáctileté Evě tak mohlo pomoci, aby tu situaci lépe unesla, aby ji tak nesmetla? Nějaká vlastnost, schopnost…“

„Odvaha. A sebevědomí. Sebedůvěra. Otevřenost. Schopnost, stát si za svým. Vytrvalost. Trpělivost. Důvěra. Rozhodnost. Nadhled….,“ sype ze sebe Eva.

„Výborně. Tak se těch vlastností teď pořádně nadechni, jedné po druhé: Odvaha, sebedůvěra…. Výborně. A teď, když je máš všechny v sobě, když jsou tvou součástí, když jimi disponuje i tvé mladší já, nech tu mladší Evu znovu projít celou situaci…“

„Jo, hotovo. Dobrý. Je to tak, jak to je, ale ona se z toho nehroutí. Prostě ty čtyři roky do maturity přečká a pak půjde za svým snem. Věří si. Je v klidu.“

„Dobře. Zažehni tam na tom místě, kde jste, v žaludku mezi regály, oheň jako symbol lásky a bezpečí. Posadí se k němu tvé současné já, tvé mladší já, tvůj rádce a průvodce a ten, koho bys tam chtěla mít, kdo se vyskytovat v situaci s volbou školy. Kdo to bude?“

„Rodiče.“

„Fajn. Teď má tvé mladší já příležitost říct rodičům, jak se tedy cítilo, jak tu situaci prožívalo… Tátovi? Dobře. Tak do toho. Všechno vypusť ven, ze všech koutů, ze všech buněk… Tak, výborně…. Co by na to všechno táta odpověděl, z úrovně své duše, kdyby mohl?“

„Že tak to v životě prostě chodí. Nemůžeme mít všechno, co nás napadne.“

„Aha. A co na to mladší Eva?“

„To je mi ho líto, že tomu věří. Já toho dosáhnu… Hm, on říká, že nemusím. Že on mě má rád tak jako tak. Že můj případný úspěch s tím nijak nesouvisí…. Nevěřím mu…. No, jemu možná jo, ale co ti druzí? Musím přitáhnout jejich pozornost, musím mít úspěch, být nejlepší…. Už zase ten strach.“

„Co je to za strach ten strach?“

„Strach, že nejsem dost dobrá. Ze mě nebude mít nikdo rád.“

„Dobře, jdi do jeho středu, do středu toho strachu… a teď ho rozhrň a podívej se, co za emoční vrstvu je pod ním…“

„Samota.“

„Výborně, i tuto vrstvu rozhrň a podívej se pod ni…“

„Apatie.“

A tak jsme rozhrnovaly vrstvu za vrstvou a postupně nacházely:

· Zodpovědnost

· Pohyb, touha opustit minulost, moje aktivita, činorodost

· Pocit blízkosti s ostatními

· Strach z partnerského vztahu, strach z ukotvení, z trvalosti

· Tma, prázdnota, černá prázdnota

· Vzduch, mléčné nebe, prosakuje modrá barva, otevřenost

· Radost, smích, společenství, přijetí, pospolitost

· Opatrnost, hlava do písku, aby mě ta osoba neviděla, nevím jaká, nechci to vědět

· Štěstí, partnerství

· Změna, totální změna, síla, dospělost, dospění k síle, naplněný vztah, svoboda, zralost, zodpovědnost za svoje chování, dosažení cíle, domov, bezpečí – překvapivé je to, obrovské možnosti

· Otevřený svět, možnosti, květy, radost, svoboda, ukotvení, důvěra

· Vášeň, souznění, sblížení, vřelost

· Komunikace, přátelství

· Klid

· Láska, tolerance, přijetí, pochopení

· Já letím! Volnost

· Soběstačnost, nezávislost

„Teď je tma a probleskuje tam světýlko, slyším hlas, někdo říká - Proč si pořád myslíš, že jsi sama, když nejsi? - no, už jsem zase u ohně“

„Dobře. Jak teď vnímáš svého otce?“

„V pohodě. Nemohl jinak. Je to pryč, není co odpouštět.“

„Prima. Takže mohou rodiče odejít?“

Směje se a kýve hlavou: „Už jsou pryč. A už se nezlobím ani na sebe. Já taky tehdy jinak nemohla.“

„Teď poděkuj svému mladšímu já – i díky němu jsi dnes tam, kde jsi. Ani ono to tehdy nedokázalo jinak, nemělo tehdy ty schopnosti a vlastnosti, kterými jsi obdařena teď…. Ujisti ho, že už ho nikdy nenecháš trpět, že ho máš ráda, budeš k němu citlivá a vnímavá, že už budete navždy spolu…Spojte se opět v jednu Evu. Tak. Chtěl by k tomu něco říct tvůj rádce? Ne? Dobře, podívej se, jak vypadá žaludek teď.“

„Čistě. Regály jsou pryč, ty krámy, chaos, nepořádek, taky. Ještě se podívám za sebe. Tady to taky zmizelo, ale je tu ještě jedno místo, kde stěna není hladká… jakoby posetá hrbolky…“

„Není hladká, hrbolky, hm, a to je v pořádku, že to tak je?“

Eva krčí rameny: „Spíš ne…“

„Dobrá. Třeba má pro tebe to místo ještě nějakou informaci. Kdyby mohlo promluvit, co by ti řeklo?“

„Že všechno bude dobrý, že to půjde, že dosáhnu všeho, čeho chci, když si budu věřit…. Jo a ještě… když si nebudu pořád komplikovat život… pochybnostmi… Když nebudu mít pochybnosti.“

„A hrbolky?“

„Hrbolky tam ještě jsou, ale jakoby se zmenšovaly nebo jako kdybych věděla, že se budou zmenšovat, jak budou ubývat pochybnosti… Ještě tam na začátku kdesi v dálce ležela zkroucená postava. Právě se rozplynula.“

„Dobrá. A co dělá žaludek teď?“

„Je v klidu. Strach je pryč.“

„Výborně. Poděkuj žaludku, vraťte se s rádcem na výchozí místo, poděkuj i jemu, rozluč se a s vědomím toho, že jsi právě dokončila dnešní léčivou cestu a že se na tuto vnitřní cestu můžeš vydat kdykoli budeš chtít, pomalu stoupej po chodech od 1 do 10. 1 …2… S každým dalším schodem se cítíš svěžejší, máš více energie, jsi uvolněná a připravená probudit se k plnému vědomí. 3….4….5….Jsi vděčná sama sobě za to, že jsi prošla vnitřní fyzickou i emoční cestou…6… cítíš se plná života…7…8… a až budou všechny části tvé bytosti plně integrovány a připraveny pokračovat v přirozeném procesu uzdravování… 9…10…tvé oči se otevřou….“

„No teda… co to bylo?… Strach ze vztahu, mně se něco stane…. Já se bojím toho, po čem tolik toužím... To je teda věc! S takovou bych se taky nikdy nemusela dočkat….Já už si z toho vlastně skoro nic nepamatuju…“

„To nevadí, stalo se přesně to, co bylo potřeba, aby se stalo… sebeuzdravovací proces pokračuje dál…. Aniž by sis to musela uvědomovat…“

„Hm. Ale ten žaludek je úplně v klidu.“

„A břicho?“

„Břicho? Aha, břicho, no to je úplně splasklý!“

A bylo i v dalších dnech.

Prostě taky jedna z cest.

A co to udělá s Evinými vztahy? Kdo ví. Možná se přestane bát a ON tentokrát přijde a už zůstane…