Ta pasáž mě zaujala a vybavila jsem si vzpomínku na jiné zpocené dlaně a chtěla o nich napsat. A taky napíšu, ale až za chvilku. Napřed se musím vypořádat se zmatkem, který ve mně Kunderovy věty vyvolávají teď, kdy jsem je znovu přečetla, napsala, přečetla a ještě jednou přečetla. Dost dobře nechápu, proč by puštění její ruky mělo znamenat přiznání, že se potí. To jí muselo být jasné tak jako tak. Ledaže by si myslela nebo věděla, že se potí její dlaň. Nebo i její. Taky mi není jasné, proč by tím nutně přiznával, že se stydí za to, že se potí. Ruku by mohl pustit ze spousty jiných důvodů. Třeba prostě proto, že mu v tom zpoceném sevření není dobře. Mně by nebylo. A k tomu, že ji nepustil, by ho klidně mohla vést úvaha, že by si to ona mohla vykládat tak, že už se s ní držet nechce. A mohlo by se jí to dotknout. Třeba. Nebo by se mohla naštvat. A mohl by mít utrum. Nejenom s držením za ruku. Zajímalo by mě, proč jeho ruku nepustila ona. Opět se mohu jenom domnívat. Např.:

· držel ji natolik pevně, že to nebylo technicky možné

· líbilo se jí setrvávat v horkém vlhku (!?!)

· styděla se za to, že se jí dlaň potí a tudíž se tvářila, že se nepotí

· měla strach, aby se nedomníval, že jí jeho pot vadí (i když vadil)

· chtěla se s ním držet navzdory všemu, dokonce i pocení

Tak a teď, když jsem se vypsala e zmatku a myšlenek, které mě při opakovaném čtení napadaly, vracím se ke slíbené historce s pocením mé vlastní dlaně. Jestli ovšem čekáte jakýkoli, byť i jen sebenepatrnější náznak upocené erotiky, máte smůlu. Za ruku jsem se držela s osmiletou vnučkou cestou ze školy (její, pochopitelně). Vesele švitořila a z ničehož nic oznámila:

„Potí se mně ruka.“

Vymanila svoji malou dlaň z mé velké, důkladně si ji otřela o rifle (svoje) a švitořila dál. Nevím, jestli to byl pot můj, její nebo jejich směsice, ale i já měla mokrou dlaň. I já si ji utřela o rifle (svoje). A uvědomila si, že jsem tu její upocenou ručičku už nějakou dobu vnímala, ale nebyla bych ji sama pustila ani za nic. Tolik jsem si té chvíle vážila, že jsem ji nechtěla ničím pokazit (!). Chtěla jsem se držet navzdory pocení. Johanka něco podobného neřešila. Jakmile jí začalo být nepříjemně, udělala to nerychlejší a nejjednodušší, co šlo, aby jí bylo líp. A krom toho, že jí bylo líp, se vůbec nic nestalo. Až důkladně oschla, zas mě za ruku chytila se slovy:

„Babi, budeme se držet jen zlehka, abychom se zase nepotily.“

A bylo to.