Strýc Bořek, pochopila jsem.

„On mně tím jde tak na nervy!“ spustila, aniž jsem se na cokoli ptala. „Tím svým klidem! Tím jeho úsměvem! Mám prý se jít podívat, jak to krásně kvete. Já se budu chodit dívat, jak to kvete! Copak na to mám náladu? V noci jsem nespala. Jak můžu spát? Byl tady včera Mirek. Ty jeho řeči! Vykládá samý nesmysly. Všechno převrací. Nemůžu to poslouchat.“

Tak to neposlouchej, pomyslela jsem si. Ale už moudře mlčím, neptám se, nekomentuji, nepřesvědčuji. Jenomže – to potom vlastně není o čem mluvit.

„A on se sebere a jde koukat na kytky. A já tu sedím a musím to poslouchat.“

„No jo, no.“

Před pár dny si stěžovala, že se Mirek ani neukáže. Asi to bylo lepší.

Bořek seděl pod třešní, popíjel desítku Starobrno a okouzleně hleděl do rozkvetlé koruny.

„To je nádhera, co?“

„Je.“

Přisedla jsem si a půl hodiny jsme mlčeli.

„Tak já už půjdu, Bětka bude mít hotový oběd, aby se nezlobila.“

Ztěžka vstal, nohy ho už moc neposlouchají a co je horší, bolí. Nestěžuje si. Ráno se vypraví do obchodu, těch pár metrů mu trvá půl hodiny, koupí pečivo, dobrou klobásu nebo sýr, pivo, tetě Fidorku, pár pomerančů. Vyndá nákup na stůl a teta se rozčílí: klobása je moc drahá, sýr jakbysmet, a zas bude pít pivo, to je mu tak akorát potřeba… Všechno zase špatně. Strýc se zazubí, povzdechne, řekne „co naděláš“, vezme pivo a jde pod třešeň. A teta může vylítnout z kůže. A náladu jí nespraví ani ta Fidorka.

Jistě, nejsem tam pořád, možná jsou i světlé chvilky. Možná.

Druhý den se zastaví Mirek u nás. Uvařím kávu, ukrojím bábovku a mlčím. Vím, co přijde.

„Včera jsem byl u našich.“

„Já vím.“

„Táta na tom moc dobře není, ty nohy, víš, ale jinak mně přijde v pohodě…“

„Hm.“

„Ale máma… Byl jsem tam dvě hodiny. Ona ti žije v nějakém alternativním světě. Jako někde úplně jinde, víš?“

„?“

„No ona vykládá věci, který se sice staly, ale úplně jinak! Já neříkám, něco si nemusím pamatovat, něco třeba jinak vidím, ale to jsou i věci úplně jasný… Jakože jsou to jasný nesmysly. Ona si vymýšlí! Třeba tvrdí, že já opustil Kláru. Vždyť to bylo přece naopak! Kolik let jí nemohla přijít na jméno a teď to úplně překroutí. Chápeš to?“

„No asi opravdu žije v jiným světě…“

„No dobře, ale takový věci, to přece není normální…. Všechno vidí černě, nějak špatně, překrouceně… A je to čím dál horší. Ona snad neumí mít radost… Je v ní tolik trpkosti… Napadlo mě, že před tím utíkám, před ní utíkám, že jsem vždycky utíkal…. Nechce se mi k nim chodit... Měl jsem na ni strašný vztek. A pak se cosi stalo… Mně ti jí začalo být najednou líto. To musí být strašný žít v takovým světě…“

„To jo.“

„A nemůžu s tím nic dělat. Nemůžu to změnit. Nebo jo? Můžu jí nějak pomoct? Co třeba nějaký antidepresiva? Ale to asi není řešení, akorát by byla utlumená a ještě víc popletená, že jo.““

„Obávám se, že nemůžeš. Že to vidíš tak, jak to je.“

„Je to tak smutné.“

Je. Mirek se náhle zasmál:

„Včera k nám na zahradu vlezl ježek. Ten ti byl roztomilý! Cupital po záhonech a pak si udělal z listí pelíšek v živém plotě. Nahrnul ho kolem sebe do kruhu, vprostředku se uvelebil a usnul. A bylo vidět, jak dýchá. Asi bych ho měl odvézt někam do volné přírody …“

Nevím, co je lepší pro ježka, jestli zahrada nebo volná příroda, ale jsem si jistá, že pro Mirka je lepší, že je víc po svém tátovi než po mámě.