„Nechceš se mnou ty? Když nás bude dost, pojede od nás autobus do Vídně.“

Proč ne, třeba, pošli mi program. Poslala, vůbec nevypadal špatně, naopak. I můj manžel se chytil. Koneckonců Izrael na mě zkouší - marně - už dobré tři roky. A protože bylo pořád místo, přihlásili jsme se oba. S plným vědomím, že se jedná o pouť do Svaté země. S průvodcem knězem. Proč ne? Zájezd s duchovním rozměrem, pouť ve stopách Ježíše Krista…Pro jistotu jsem ovšem zavolala ještě do cestovní kanceláře. Červík pochybností vrtal.

„Víte, nejsme žádní… jak bych to řekla…,“ znejistěla jsem.

„Bigotní katolíci, chcete asi říct,“ dopověděla paní za mě.

„Tak,“ úlevou jsem vydechla.

Až na to, že nejsme žádní katolíci, když pominu katolický křest.

„Nebojte se, v programu je každodenní mše, té se samozřejmě nemusíte zúčastnit, nikdo vás k ničemu nebude nutit, takových lidí tam bude jistě víc.“

I zaplatila jsem zálohu, netuše, že za pár dnů se bude konat ve farnosti informativní schůzka. Zájezdu se totiž zúčastní i pan farář z farnosti a jeho přítel, farář z další farnosti, tedy otcové M. a M., dále, aby se nám nepletli, už jen otec M1 a otec M2. Nu dobrá. Pouť pořádá farnost, to dá rozum, že pojede i pan farář (M1). A proč by si nemohl vzít kamaráda?

Pan farář (M1) byl na schůzce velmi aktivní. Modlitba. Zkontrolovat přítomné podle seznamu z cestovní kanceláře, což trvalo tak dlouho, že se ve mně probudily dávno zasuté manažerské pudy a já měla chuť vzít organizační záležitosti do svých rukou. Modlitba. Informace o cestě na letiště. Modlitba. Promítání filmu o místech, která navštívíme. Modlitba. Shromážděním koluje mikrofon s požadavkem na představení se, včetně informací o počtu dětí, vnuků, sociálním statusu, zaměstnání a uvedení důvodu, proč právě do Svaté země. Důvody různé, vesměs touha po posílení víry.

„ Za poznáním,“ prohlásila nečekaně a statečně jedna energická dáma v mém věku.

„Ale to není poznávací zájezd, to je POUŤ!“

Hlas pana faráře zněl pobouřeně.

Posléze se uklidnil, následovala modlitba, a v závěru nás ujistil, že ačkoli ještě zdaleka nemá předpoutní náladu, tato se jistě dostaví a on potom za mírný poplatek cca 100,-Kč na osobu zajistí zpěvníky pro všechny účastníky, abychom mohli v autobuse společně zpívat. Vyděšeně jsme se manželem na sebe podívali, kamarádka se k nám otočila s omluvným pokrčením ramen a šeptnutím, že to tedy netušila, a schůzka - po závěrečných modlitbách - skončila.

„Tak co?“ obrátila jsem se na manžela, sotva jsme v autě dosedli. „To byla síla, co?“

„Jo, to byla. Zpěvník odmítnu, na to ať zapomene.“

„Nemám to zrušit? Že já tu zálohu platila!“

„Tos nemohla tušit… Víš co, vykašli se na to, nějak to dopadne…“

Mohla, nemohla.Tak jo. Jsme přece tolerantní a respektující… Pustila jsem pana faráře z hlavy a pomalu se začala těšit. Až přišel den D. Přijeli jsme na shromaždiště téměř přesně ve stanovený čas – kamarádka, my a ještě tak dva tři účastníci. Ostatní se začali po chvíli trousit z místního kostela, kde pan farář sloužil při příležitosti odjezdu mši. Přijel autobus s několika mimofarnostními účasníky, kufry jsme poskládali dolů, sebe nahoru a začalo to: pan farář rozdal zpěvníky. Seděli jsme vzadu, nevybylo na nás, naštěstí. Po pár úvodních slovech pana průvodce převzal velení opět pan farář z farnosti a počaly zpěvy prokládané Otčenáši (ten první jsem se ještě pomodlila také) i jinými modlitbami, případně čtením evangelií – přes Mikulov až do Vídně, kde se konečně chopil slova opět pan průvodce, aby podal několik informací týkajících se odbavení na letišti. Let proběhl v klidu, přistání i odbavení v Tel Avivu rovněž. A pak jsme opět nastoupili do autobusu – pohodlného, klimatizovaného. Děkovná modlitba, druhá, třetí, pátá, píseň první, druhá, desátá…. V Jeruzalémě urval průvodce pár minut na základní informace, opět děkovné modlitby a pak zpěvy až do Betléma. Minula půlnoc, únavou mi padala víčka a já se v duchu ptala: A to tak bude celý týden???? Bylo. Bez ohledu na skutečnost, že jsme nebyli jediní, kdo nechodili na mši, a zdaleka ne jediní, kdo nezpíval. V supermoderním autobuse jsem si připadala schizofrenně – jako kdybych se ocitla na středověké pouti s korouhvičkami, prapory, sochami svatých, nepřetržitými modlitbami a nábožnými zpěvy, zavřená s celým procesím v klimatizované krabici na kolečkách, z níž není úniku. Třetí den, když jsme s manželem po ránu místo mše courali po Judské poušti a fotografovali písečné duny, velblouda a oslíka, se k nám přidaly dvě ženy – ta, co jela za poznáním a její přítelkyně, která dle svých slov absolvovala tentýž zájezd (pouť) před pěti lety – se stejným průvodcem, ovšem bez účasti otců M1 a M2, a byla tehdy nadšena natolik, že se rozhodla výlet zopakovat.

„Řeknu mu to,“ dušovala se. „To vůbec není on, tehdy nám toho tolik v autobuse povídal… a sršel vtipem…“

Pokrčil prý jen rameny, do dění zasahovat nebude. A nezasáhl. A když náhodou zasršel, narazil na sevřené rty obou otců i několika skalních oveček. Náš zákazník, náš pán, přeložila jsem si jeho postoj. Další den, po obzvlášť výživné pěvecké ranní hodince a půl vedené otcem M2, kterou jsem vydržela jen s největším sebezapřením, jehož důsledkem bylo, že mě rozbolel žaludek (podotýkám, že budíček byl v pět a ve čtvrt na sedm jsme vyjížděli), se mne během plavby na lodi po Genezaretském jezeře přišel pan farář z farnosti zeptat, zda se mi na zájezdě líbí a pokud ano, co nejvíc. Asi jsem se mu moc nezdála.

„Líbí se mi spousta věcí, co nejvíc, to vám teď neřeknu, ale můžu vám říct, co se mi nelíbí.“

Nasadil dychtivý obličej, byl jedno velké ucho. A tak jsem mu to všechno pověděla – s vědomím, že ve středověku by mi to těžko prošlo.

„Ale to jste mi měla říct…..! Já vím, on otec M2 je poněkud hlasitý, věřte mi, já se ho snažím mírnit…“

To bych tedy nechtěla zažít, otce M2 v akci nemírněného otcem M1.

Co myslíte, že změnilo? Nic. Nu, byli jsme na pouti, v menšině a občas v zavřené krabici. Vydržet. Nikdo nás nenutil.

Ano, mnohé se mi líbilo: Judská poušť, Jeruzalém (Zeď nářků, uličky Starého města), Galilejské (Genezaretské) jezero,… A taky čerstvá šťáva z granátových jablek na každém rohu, výborná káva, chalva,… A objevila jsem úžasnou směs koření na sýry, saláty i maso – zátar (rozemletý tymián, zumak, sůl a opražený sezam – smícháno s olivovým olejem a natřeno na horkou pitu = pochoutka). A koupání v Mrtvém moři – voda v petce, kterou jsme přivezli domů, bude ještě dlouho sloužit, dcera je po týdnu bez ekzému na rukou.

Z mnohého jsem byla rozčarovaná a něco jsem těžko rozdýchávala: Naivně jsem očekávala duchovní atmosféru, alespoň na místech, kde se narodil, působil a zemřel Ježíš Kristus. Našla jsem kostely, chrámy a baziliky úplně všude. Golgota zastavěná Bazilikou Božího hrobu, Boží hrob rovněž, základy domu, kde Ježíš bydlel s rodiči jako malý pod kostelem sv. Josefa atd. a atd. Prázdné přezdobené skořápky. Davy lidí, poutní výpravy z celého světa, všude krámky a prodejny dárkových předmětů (růžence, křížky takové i onaké, magnetky, svaté sošky i obrázky, hrnky, kalíšky i talířky, korálky, náramky, přívěsky,…). Se vším se dá obchodovat. Na všem se dá vydělávat.

„Češi? Mám speciální ceny jenom pro vás!“ prodavači nás zastavují na každém kroku. A v závěru téměř každého dne návštěva klimatizované rozsáhlé prodejny-drekárny nějakého místního křesťana, kterého je třeba podporovat, aby nebyl vytlačen ze Svaté země muslimy či židy, jak vysvětluje průvodce. Dotyčný „křesťan“ je dobrý přítel buď přímo pana průvodce, nebo pana řidiče, který je nepochybně rovněž křesťan, stejně jako majitel hotelu v Betlémě, kde bydlíme, jinak oba arabové jako poleno. Při návštěvě první z těchto prodejen za mnou manžel po chvíli přišel a mezi regály s vyřezávanými kýčovitými soškami svaté rodiny mi s očima navrch hlavy oznámil:

„Představ si, že jsme tady zamčení!“

„Ale jdi, to je nesmysl.“

„Fakt, chtěl jsem jít ven a nejde to, dveře nejdou otevřít.“

„Hm. To bude pro naše dobro. Aby nás nikdo nerušil a nemohl využít specielně pro nás nastavených výhodných cen,“ usoudila jsem. „Konec konců já ven nechci. Je tu klimatizace, proč se mám péct venku, když musíme stejně počkat na ostatní?“

Cosi zavrčel a zmizel. Jelikož se nevracel, usoudila jsem, že přece jen z nastražené pasti nějak unikl. Řekl si o odemčení, jak mi pak sdělil. A dodal:

„Vidělas ten mercedes před vchodem? Poslední typ. Dobře poutníci křesťana podporují.“

Většinou podporovali. A většinou jsme o pár metrů dál našli poloprázdný obchod, s cenami možná nekřesťanskými, zato až o třetinu nižšími než byly ty „výhodné“ pro nás. Nu, možná nebyl jeho majitel křesťan a podporu si tudíž nezasloužil.

Křížová cesta je krámky obestavěná skoro celá, částečně prochází přímo sukem. Napadlo mě, co by na to všechno Ježíš asi říkal, kdyby se tak znovu objevil – ať už v Betlémě, Jeruzalémě či Nazaretu. Možná by vzal do ruky bič. Nejela jsem do Svaté země hledat Ježíše a Boha už vůbec ne a mohu jen potvrdit, že tam nejsou. Tedy o nic víc než kdekoli jinde na světě.

Rozhodně však nelituji, že jsem jela. Oceňuji, jak manžel zvládl řadu situací, které pro něho nebyly zrovna jednoduché, máme mnoho společných zážitků, viděli jsme další kousek naší krásné Země, ochutnali místní jídla, poznali nové lidi, přivezli spoustu fotek, dověděli se řadu věcí o Izraeli, její minulosti i současnosti, o křesťanství, muslimech i židech, taky o vzájemné toleranci či netoleranci, respektu a nerespektu nejen mezi národy obývajícími tento kout světa, ale mezi lidmi vůbec, tedy i mezi účastníky zájezdu.

Na zpáteční cestě jsem v letadle seděla u okna – jasno, slunce, krásný výhled, manžel vedle mě. Těšila jsem se domů. Všeho bylo dost, něčeho až po krk. Teď už jen klidný let, přežít zajisté nezbytné zpěvy v autobuse z Vídně do Brna :-), a pak už doma – spánek, relax, zahrada, děti a jejich děti… Prostě už jen samé radosti. Omyl! V dalším okamžiku na dosud prázdné sedadlo vedle manžela usedl mladý otec se dvěma syny – dvojčaty v náručí. Mohlo jim být tak rok a půl, matka s taškou plnou lahví a hraček obsadila místo přes uličku. Manžel, zkušený letový pasažér, jen obrátil oči v sloup a zasunul se hlouběji do sedadla.

„Vždyť jsou to jen děti,“ pokusila jsem se ho uklidnit.

Málem zařval: „ JEN!?! To netušíš, co nás čeká.“

Jeho nečekalo nic s výjimkou přestěhování do přední části letadla – přišla nás (jeho) o to požádat letuška, aby měli rodiče s dětmi více pohodlí. Manžel se velmi ochotně zvedl a se škodolibým úsměvem mě opustil. Bylo mi jasné, že má chuť popřát mi krásný a klidný tří a půl hodinový let ve společnosti rotomilých dětí. Chlapečci byli "roztomilí" asi dvacet minut. Lezli po tátovi, po prázdném sedadle vedle mne, žvatlali, slintali, rvali se o dudlíky zavěšené na krku, občas to hrozilo vzájemným uškrcením, když dostali láhve s mlékem, oba sveřepě a hlasitě toužili po té, co má bratr. Pak začal jekot. Jeden, druhý, v mezičasech oba. Matka se místo na děti koukala na své útlé zápěstí obtočené náramkem zn. Swarovski, který si v letadle za 138 USD právě zakoupila, otec hebrejsky konverzoval se svými bližními, kteří různě přicházeli a odcházeli, a občas pohotově zamezil pevnou paží některé ze čtyř zmítajících se nohou v mé bezprostřední blízkosti, aby mne kopla. Z letadla jsem vystupovala s lehce třeštící hlavou, abych po krátkém oddechu nastoupila opět do autobusu. Ano, hádáte správně. Děkovná modlitba. A po pokynu „teď si zazpíváme, nalistujte si stranu číslo 59“ se ozval můj manžel:

„Kdo chce zpívat, ať zvedne ruku!“

Ruce se zvedly dvě. A jakýsi mužský hlas potichu poznamenal:

„To máš marný, zpívat se bude.“

A zpívalo. Pan farář, jako vždy, silným hlasem do mikrofonu, několik ženských hlasů jemňounce spolu s ním. Až do Mikulova, kde se vzpamatoval pan průvodce a hlasitě usoudil, že je taky potřeba, abychom si zavolali domů. Jako na povel všichni vytáhli mobily, autobus ožil hovory telefonními i těmi místními. Nezpívající většinová část osazenstva slyšitelně i viditelně pookřála a dovolím si domnívat se, že pookřála i ta zpívající menšina.

Přemýšlela jsem, co si krom fotografií, mořské vody, zážitků, chalvy a kosmetických přípravků zn. AHAVA ze Svaté země přivážím. V tom mi manžel strčil do ruky knížku, průvodce Izraelí, do které se zabořil, sotva zazněly ve Vídni autobusem tóny první písně. Byla otevřena na kapitole Náboženství, konkrétně na pasáži pojednávající o drúzském náboženství. Oči mi padly na následující věty:

„Přestože drúzové tolerují všechna tři velká monoteistická náboženství, domnívají se, že početné rituály a obřady odvedly věřící od „pravé víry“. Proto se sami zdržují veškerých obřadů (s výjimkou půstu během islámského ramadánu), rituálů, odmítají kult světců a posvátných míst; nepořádají kolektivní motlitby, neboť věří, že člověk by se měl k Bohu modlit sám a neustále. Přesto si ale v minulosti oblíbili některá místa, na nichž se drúzové scházejí a diskutují o otázkách týkajících se celé komunity.“

Že bych byla drúzka?

..................................................................

odkaz na fotky: http://satama.rajce.idnes.cz/Izrael_2014