Úvodní strana / Čtyři příběhy na jedno téma

Čtyři příběhy na jedno téma

 

„Držte se tří R - respektu vůči sobě, respektu vůči ostatním a responsibility (zodpovědnosti) za všechny svoje činy,“ řekl Dalajláma ve svém poselství. Nedržíme se ani jednoho.

 

 

O respektování sebe i druhých jsem se už napsala a namluvila ažaž. I nasnažila – někdy to jde líp, někdy hůř. Dnes bych se ale chtěla zamyslet nad třetím „R“ - zodpovědností za své činy. Proč zrovna tohle téma? Zřejmě proto, že jsem se s ním v posledních dnech znovu a znovu setkávala…

 

Napřed sympatická paní středního věku prohlásila, že za její současné problémy může otěhotnění v osmnácti. Tím ty problémy začaly. Může za to těhotenství.

 

„A vy jste u toho nebyla?“

 

„To víte, že byla….,“ zvedla tázavě obočí. A pochopila rychle: „ No jo, máte pravdu, sama si za to můžu, hloupá jsem byla.“

 

Nu, možná zamilovaná. Ale to přece nebyl konec, jen začátek – nebo ne?

 

Pak mi neméně sympatická mladá žena vysvětlila, že za její mizerný život mohou rodiče, protože se v jejích osmnácti rozvedli a ona tudíž nemohla studovat a teď má mizerný plat a žádné vyhlídky. Poznámku, že školský systém se zatím nezhroutil, jsem polkla.

 

Načež jsem vyslechla rozhovor v čekárně u lékaře, kdy si jedna milá stará paní smutně stěžovala druhé, že s ní její dospělá dcera nemluví:

 

„Já to nechápu. Vždyť já ji mám tak ráda, udělala bych pro ni první poslední, tolik bych chtěla, aby byla šťastná, když já nebyla, a aby se měla dobře, když já neměla, ani jsem se kvůli ní už po rozvodu nevdala, vystudovala, cestovat mohla, i svatbu jsem jí pěknou vystrojila, bydlet u mě mohli, s dětma jsem pomáhala, vařila… Ale odstěhovali se, taky už je rozvedená, na kluky nemá čas, pořád v práci… Víte, co mi posledně řekla? Že za všechno můžu já, ať jí dám konečně pokoj, že jsem jí zkazila celý život…“

 

A druhá paní povídá:

 

„No, víte, možná jste to s tím staráním přehnala. Můj syn se mnou taky dlouho nemluvil a já se trápila. Ale pak mi došlo, že to bude možná tím, že já mluvila moc, do všeho, pořád jsem mu radila, jak by měl žít, nelíbilo se mně žádné z jeho děvčat, ani snacha, a na vnučkách jsem taky pořád něco viděla… To nemá nikdo rád… Jenže ani to mi nestačilo. Pak jsem se jednou strašně urazila, pro hloupost, řekla jsem jim, ať táhnou, dnes vím, že to nebylo dobře, víc než pět let jsme spolu nemluvili, první krok udělal syn, jsem za to moc ráda, já bych to neudělala, teď se občas zastaví, i snacha, ale vnučky, ty jsem ztratila… Chtěla jsem je vytrestat a potrestala jsem sama sebe. Byla to chyba.“

 

Na každý vztah jsme dva. A jsme spoluodpovědní za jeho podobu, ať jsme mladí nebo staří, každý z nás nese odpovědnost za svoji polovinu. Stejně jako za situace, do kterých jsme se dostali, i za ně nějakým (a někdy vydatným) způsobem zodpovídáme, spoluvytvářeli jsme je.

 

„Tak jak jste se rozhodli s krbem? Bude přestavba?“ obrátil se na rodinné sešlosti šedesátník Ivan na svoji o rok mladší sestru Janu.

 

„Bude, bude, příští měsíc,“ odpověděla

 

„To vám nestačí to, co máte? Takových peněz! No jo, vy musíte jít s módou! Roupama nevíte, co dělat,“ vložila se do toho jejich stařičká matka.

 

Janě spadla brada, ale jen pokrčila rameny a klidně odpověděla:

 

„On ten náš krb je tak akorát na parádu, po přestavbě bude vytápět skoro celý dům.“

 

„Ale ta investice se vám nevrátí, s tím nepočítej, a úspory taky nic moc, topím dřevem od podzimu a myslím, že to bude tak šul nul,“ řekl Ivan. „Ale teplo je to příjemný a topíš, i když vypnou elektriku.“

 

„No jo. Vy na to máte, vy jste všichni magnáti!“ nepřestala maminka.

 

„No a ty si zas přitopíš přímotopem, tak to jsi asi taky magnátka,“ vmísil se Ivanův syn.

 

Jana se neudržela a poněkud ostřeji řekla:

 

„Prosím, nechte toho, přestaňte do sebe rýpat.“

 

„A kdo rýpe? Já bych v tom pokoji jinak zmrzla! Dostala jsem výměnek jak z ledu a ani přitopit bych si nemohla?“

 

„Teď zrovna ty, mami, to nebylo fair,“ naštvala se Jana i za bratra. Celou zimu při každé návštěvě poslouchá, že je babičce v pokoji zima, že má nejstudenější pokoj v domě. V domě, který s dědou před lety synovi a jeho rodině darovali, v domě, s jehož přestavbou souhlasili. V pokoji, který si koneckonců vybrala.

 

„Že jsem nedržela pusu,“ řekla mi Jana po týdnu. „Máma se mnou nemluví, táta, který u toho nebyl, mi včera řekl, že je nemocná – ze mě. Že jsem na ni řvala, jen proto, že řekla, že mám roupy. Že jsou staří a že bych se k nim měla chovat šetrně. To mu vždycky šlo, vyvolat ve mně pocit viny. Vždyť já vím, že jsou staří. Ale to si člověk má nechat všechno líbit? Vždyť i mně je už skoro šedesát! Asi jsem měla mlčet. No, z maminky je opět trpitelka a já jsem ta, která jí ublížila, ta, která za to může, ta špatná. Ona je uražená a bude čekat, až se přijdu omluvit. A pak si mě vychutná. Starý známý scénář. Proč se mě ty její řeči pořád dotýkají? Proč si prostě nedokážu říct, že je stará a vykašlat se na to? Je to přece tak zbytečné…“

 

Tak to já opravdu nevím. Ani jestli je to zbytečné. Janina maminka asi není moc šťastná. Možná se cítí odstrčená, možná jí řada věcí vadí, možná by ráda mluvila do života svých dětí, kdo ví. Ale na každý pád se zdá, že i ona odmítá přijmout odpovědnost za svůj život. A když svůj život vnímáme jako snůšku protivenství, když si připadáme jako figurky, jimiž šibují ti druzí, když nevidíme souvislost mezi svými činy a jejich důsledky, když nejsme ochotni přijmout zodpovědnost za svoje činy, nemůžeme se cítit svobodní a tudíž ani šťastní. V tom má Dalajláma pravdu.