Úvodní strana / KNIHA / I.

I.

Ten náraz přišel naráz. Jako blesk z čistého nebe. Ale ono to nebe čisté nebylo. Zatahovalo se a už dlouho. Jenom jsem to nechtěla vidět.


Začalo to jako v pohádce. Narodilo se děťátko.
Rodiče se těšili, povídali si o tom, jak bude krásné, chytré, milé, hodné, šikovné. Jak dokáže všechno to, co oni nedokázali. Bude se dobře učit a vystuduje vysokou školu, možná bude lékařkou, malířkou nebo klavírní virtuoskou, třeba slavným fotbalistou nebo šachistou. Bude si rozumět se svými rodiči, všichni ji nebo ho budou mít rádi. Bude všechno, co oni být jen chtěli. Bude mít všechno, co oni neměli.
Narodilo se děvčátko a rodiče mu dali jméno Monika.
Nevěděla, kde se to ocitla, nevěděla, co tu má dělat, proč tu je. Nechtěla sem. Zase všechno znovu, zase ta tíha. Ale co, nadechla se, já to zvládnu. Jsem silná. Zvládnu to. Co? Nevěděla. Všechno zapomněla a nejen, že nevěděla, co zapomněla, ale nevěděla ani, že zapomněla.
Jen si moc přála, aby ji měli všichni rádi, aby byli všichni šťastni.
Ani moc nezlobila. Zato zlobily průdušky. Bronchitidy. Černý kašel.
Byla hodná. A smutná. Vážná, říkala maminka.


Narodila jsem se v srpnu. Jsem lvice, tak se s tím poperu. Prala jsem se, většinou s kluky z ulice, věčně odřený kolena. S holkama jsem si moc nerozuměla, hrála jsem vybíjenou a fotbal, byla jsem rychlá, mezi kluky jsem obstála. Často je strčila do kapsy. S tatínkem šachy, učil mě plavat, skákat do dálky. Školku jsem nenáviděla. A to jsem tam chodila jen na dopoledne, od čtyř let, tehdy to jinak ani nešlo, maminka byla koneckonců doma. Starší kluci se mi posmívali: Monika – motyka. Přeprali mě, bylo to na nic. Záchodky byly společný, páchlo to tam, nejvíc mi vadilo, že jsem se tam nemohla zavřít. Ten zápach jsem měla pořád v nose. Jen s odporem jsem jedla svačinu, kterou jsem si nosila z domu. A nesnášela jsem, když jsem musela dělat obrázky z mozaiky, z takových pitomých skleněných kuliček. A modelovat z upatlané pomíchané plastelíny. Vůbec si nepamatuji, že bychom si malovali, to jsem měla ráda. Učitelka se ani neusmála, pořád se jí na mně něco nezdálo. A nutila mě dělat kotrmelec, když jsem měla na hlavě kovové svorky – tak se tehdy sešívala rozbitá hlava. Jednou jsem na ulici děsně řvala, praštila jsem sebou o zem, kopala, tak moc jsem chtěla zůstat s maminkou doma. Musela jsem do školky. Maminka mně na ulici nařezala. Bylo to tak nespravedlivé! A tak potupné! Já přece chtěla být s ní!


Ve škole to bylo lepší. V první třídě jsme měli pana učitele. Byl prima, až na hodiny zpěvu. Hrál na housle, my stáli na stupínku a zpívali jeden po druhém. Postavil mě do druhé řady. Jednak jsem byla velká, největší ze třídy, to mě taky trápilo, pořád jsem vyčnívala, a pak - zařadil mě do „druhého hlasu“. Mě a ještě asi čtyři kluky. Vnímala jsem to jako ponížení, potupu. Věděla jsem, že to s mým zpěvem za moc nestojí. Už nikdy mě nikdo ve škole nedonutil, abych zpívala nahlas před celou třídou, dobrovolně jsem si nechala sázet pětky. Každoročně jedničky od shora dolů a dvojka ze zpěvu. Z milosti. Ve druhé třídě jsem začala chodit do klavíru. Rodiče měli radost. V šesté třídě vleklý zápal plic. Jezdila jsem s kluky v říjnu na gumovém kajaku. Ale jinak jsem byla hodná. Kreslila jsem, hrála na klavír, psala básničky, hodně četla. Rodiče uvažovali o konzervatoři. Naštěstí jsem si zavčas uvědomila, že nechci několik hodin denně cvičit etudy. A řekla to. Ale co teda chci? Talentové zkoušky na uměleckou průmyslovku jsem udělala, ale přijata nebyla.


Gymnázium. Najednou jsem nebyla nejlepší ve třídě! Rok trvalo, než jsem to vytáhla na nějaké čtvrté, páté místo. A těch, o jejichž náklonnost jsem stála, přibývalo. Spolužačky, profesoři.
Taneční a první láska. František. Taky hodný kluk – u nich doma Fana, ve škole Franta. Za pár měsíců řekne: „Radši už jdi domů, aby se vaši nezlobili!“
Léta to ve mně vězelo, ani jsem nevěděla proč. Má mě rád, nechce, abych měla problémy, tak co mně na tom tak vadí? Ten pocit si vybavím dodnes. Co asi. Zas mám být hodná. Jen žádný konflikt. Žádné ohrožení. Vždyť já se toho taky bála.
Puberta se nekonala, když nepočítám akné a neustále kritizované postávání u zrcadla.
Učila jsem se, chodila spořádaně na rande, běhala se psem. Občas ještě kreslila, na klavír už skoro nehrála. Zato psala. Básničky, povídky. Do šuplíku. A deník. A četla a četla.
Co po maturitě? Psychologie? Medicína? Moc biologie, fyziky. Psát! Co tak žurnalistiku? Ale to bych musela do Prahy. Od rodičů, od Františka. To by se jim asi nelíbilo. A mně? O tom jsem pro jistotu moc neuvažovala. Filosofická fakulta nevyšla. Rok v kanceláři v továrně, kde byl zaměstnaný tatínek. Po roce právnická fakulta. Z možností, které se nabízely, ta nejpřijatelnější. A pořád v koutku duše pocit, že to je vlastně jedno, že psát můžu kdekoli. A na přihlášce zdůvodnění – chci pomáhat spravedlnosti. Myslela jsem to upřímně. A byla jsem naivní. Co je to spravedlnost, o tom jsem neměla ani páru. A fakulta mně v tom moc nepomohla.


A po světě celou tu dobu chodila Rakovina. Zlá, ošklivá, hrozivá. Chodila mezi lidmi, všichni se před ní třásli strachy a zavírali oči. Jen ať nepotká mě!
Monika se s ní poprvé potkala ve svých dvaceti letech. Ne přímo, zprostředkovala to její teta, tatínkova mladší sestra. Ta už v té době s Rakovinou žila pěkných pár let. Napřed jí dala svůj prs a postupně celé tělo. V červenci 1972 z ní zbyl uzlíček bolesti a metastáz. Než se Monika vrátila s Františkem a jeho rodiči od moře, bylo po pohřbu. A Rakovina tam stála, dívala se na Moniku a už věděla.
Zato Monika ani netušila. Dál se snažila nikoho nezklamat.


Otěhotněla jsem v prvním ročníku. Co teď? Byla jsem vyděšená.
„Vezmeme se,“ řekl Franta. „Ale jestli nechceš, jestli nechceš teď dítě, pochopím to. Já bych ho chtěl, ale bude to přece jenom víc na tobě, rozhodnou se musíš ty.“
„Jak jsi chytrá, tak jsi hloupá,“ řekla maminka.
„Vdávat se kvůli tomu nemusíš, pomůžeme ti,“ řekl tatínek.
Já neříkala nic.
Řada proplakaných nocí, hodiny v horké vaně. To jsem nikdy nikomu nepřiznala. Rozhodnout se musím sama. Rozhodla jsem se. Misku vah na straně pro dítě převážila představa interrupční komise.
Den před svatbou zkouška ze sociologie, nervy nadranc.
Chtěli jsme malou svatbu, jen rodiče, svědky. Rodina mého budoucího manžela rozhodla jinak.
„Neplač,“ říkala mi maminka. „Budeš mít uplakané miminko.“

Na tomto místě ponechávám tudíž už jen část textu jako vábničku :-). Stejně jste si stěžovali, že číst z obrazovky není ono a volali po opravdové knížce.

O svém zápolení nejprve s rakovinou a poté hlavně sama se sebou jsem začala psát zpočátku pro sebe, ale postupem času ve mně sílilo přesvědčení, že „můj příběh“ má co říct i ostatním. Vím, že zkušenost je nepřenosná, ale také vím, že prožitá zkušenost druhých pro nás může být užitečnou informací, může být jiným úhlem pohledu na problém, na svět, na životní situaci, v níž se nacházíme. Může být povzbuzením, podporou, nadějí. Může být impulsem ke změně, může dodat odvahu k vykročení z bludného kruhu nevyhovujících životních stereotypů.

Myslím, že text stojí za přečtení, že by mohl být nejen povzbuzením pro ostatní nemocné ženy, ale že by mohl být svým způsobem i prevencí, varováním, pro ty doposud „zdravé“.

Tagy

Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31