Úvodní strana / KNIHA / II.

II.


Bulka v prsu. Co to je? Znepokojení, strach, který si nechci připustit. Teta Marta! To nic nebude. Nějaká zduřená uzlinka nebo cysta, určitě to zmizí. Nemizí. Hledám podporu u kamarádky, lékařky. Snaží se mě uklidnit.
„Prosím tě, to nic nebude, no tak někam běž, pro jistotu.“
Ještě pár týdnů čekám. Bulka nemizí, zdá se stejná, ale nemizí. Jsem čím dál nervóznější. Volám kamaráda, lékaře.
„Jasně, domluvím ti u nás vyšetření, jo, odborník, pan primář, můžeš se spolehnout.“
Pan primář je příjemný, vtipkuje.
„Prosím vás, rakovina, ve vašich prsou, kde by se tam vzala? Vždyť by se tam nevešla.“
Haha.
Palpační vyšetření. Uklidňující úsměv. Ultrazvuk.
„Buďte klidná, je to fibróza, sledujte to a přijďte se tak za tři čtvrtě roku ukázat.“
Spadne mi ze srdce balvan. Ale bulka je tam dál. Nemyslím na ni. Uplyne půl roku, tři čtvrtě. Bulka je tam. Stejná? Nejsem si jistá. A znovu strach. Nepanikař, přemlouvám se, o nic nejde. Strašně se mi nechce na kontrolu. Že strkám hlavu do písku? No jo, ale vždyť je to jen fibróza, to nic není. Odkládám to, uplynou další dva měsíce.
Poštou dojde pozvánka na preventivní mamografické vyšetření. Objednávám se. Je konec ledna 1999.
V únoru jdu na mamograf. Paní doktorce se snímek očividně nezamlouvá.
„Nechci vás vyděsit, ale pravé prso se mi vůbec nelíbí. Napíši vám doporučení do mamární komise, na příští týden.“
„To tak spěchá?“
„Podívejte se, s jistotou nemohu nic tvrdit, ale ze zkušenosti mohu říct, že je velmi pravděpodobné…“
Slyším slova, pohybuje rty. Co to říká? Slušně poděkuji, cítím na tváři úsměv. A v sobě divný klid. S papírem v ruce stojím na parkovišti. Co teď? Co bude dál? Mám rakovinu. To není panika, to je jistota. Vím to. Nasedám do auta. Co teď? Začínají se mi třást ruce. Klid. Kam teď? Do kanceláře? To ne. Domů? Tam nikdo není. František je v Itálii, holky ve škole, v práci. S někým mluvit. O tři ulice dál bydlí Františkovi rodiče. Jedu tam. Zdvořilostní návštěva, je to ještě horší. Připadám si jako loutka, usmívám se, něco povídám. Po půlhodině se zvedám, jo, už musím jet. Jedu domů. Byt je jako klec. Chodím ode zdi ke zdi. Nemám stání. Nevydržím sedět. Večer přijedou holky. Mám strach jim to říct. Nechci je vyděsit. Mlčím. Asi na mě není nic znát.

Na tomto místě ponechávám tudíž už jen část textu jako vábničku :-). Stejně jste si stěžovali, že číst z obrazovky není ono a volali po opravdové knížce.

O svém zápolení nejprve s rakovinou a poté hlavně sama se sebou jsem začala psát zpočátku pro sebe, ale postupem času ve mně sílilo přesvědčení, že „můj příběh“ má co říct i ostatním. Vím, že zkušenost je nepřenosná, ale také vím, že prožitá zkušenost druhých pro nás může být užitečnou informací, může být jiným úhlem pohledu na problém, na svět, na životní situaci, v níž se nacházíme. Může být povzbuzením, podporou, nadějí. Může být impulsem ke změně, může dodat odvahu k vykročení z bludného kruhu nevyhovujících životních stereotypů.

Myslím, že text stojí za přečtení, že by mohl být nejen povzbuzením pro ostatní nemocné ženy, ale že by mohl být svým způsobem i prevencí, varováním, pro ty doposud „zdravé“.

Tagy

Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31