Úvodní strana / KNIHA / L.

L.


Večer volá kamarádka a detailně, rozzlobeně a nešťastně líčí víkendovou hádku se svou matkou.
„Do prdele, kdyby mě měla ráda aspoň z poloviny tak jako tu svou zatracenou kočku! Jo, já vím, že žárlím, já vím, že je to směšný, na kočku (!?), ale já si nemůžu pomoct!“
„Není to směšný. Ty žárlíš na kočku, já střídavě na matku a na dceru, která z nás je na tom hůř?“
A oplatím taky jednou historkou. Před pár dny se maminka vrátila ze hřbitova. Potkala se tam se svou známou, zapovídaly se, mají zhruba stejný počet dětí, vnuků i pravnuků zhruba stejného věku, tak o čem jiném, že, a maminka se zmínila (?), že si Katka rozumí líp s ní než se mnou. A paní známá opáčila:
„Ale to je přece úplně v pořádku! Vždyť tys ji vychovala, tys byla jako její maminka!“
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Rozdýchala jsem to, ale mrzelo mě to, zasáhlo mě to, dotklo se mě to. A co se tě dotýká, to se tě týká, holka zlatá. Kdybys tu ránu měla opravdu zahojenou, nepálila by tě ani sůl, ne tak jedna věta. Jo, studovali jsme, když se narodila, rodiče pomáhali, taky to sami nabídli, ale tohle… Proč? Co za křivdy vězí v mé matce? Co ve mně? Je mi to líto. Ach, ty (my) matky. Ach, ta komunikace! Nezdravá, očividně.

.............................................................................................................................................................................

Pokud Vás text zaujal, jistě si knihu koupíte. A pokud vám můj příběh něco dá, pokud si myslíte, že by mohl dát i dalším lidem, rozdělte se. Stačí, když knihu doporučíte či darujete, když odkážete na tyto stránky... Bez Vás by moje slova byla k ničemu. Děkuji Vám.

Psát budu dál, pořád příběhy, postřehy a úvahy, pořád otevřeně. Víte, kde je najdete. A možná i z nich jednou bude knižka...

Na tomto místě ponechávám tudíž už jen část textu jako vábničku :-). Stejně jste si stěžovali, že číst z obrazovky není ono a volali po opravdové knížce.

O svém zápolení nejprve s rakovinou a poté hlavně sama se sebou jsem začala psát zpočátku pro sebe, ale postupem času ve mně sílilo přesvědčení, že „můj příběh“ má co říct i ostatním. Vím, že zkušenost je nepřenosná, ale také vím, že prožitá zkušenost druhých pro nás může být užitečnou informací, může být jiným úhlem pohledu na problém, na svět, na životní situaci, v níž se nacházíme. Může být povzbuzením, podporou, nadějí. Může být impulsem ke změně, může dodat odvahu k vykročení z bludného kruhu nevyhovujících životních stereotypů.

Myslím, že text stojí za přečtení, že by mohl být nejen povzbuzením pro ostatní nemocné ženy, ale že by mohl být svým způsobem i prevencí, varováním, pro ty doposud „zdravé“.

Tagy

Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31