Úvodní strana / KNIHA / XXV.

XXV.

22. 03. 2007

Ahoj Dito!

Tak jak se ti daří? Často si na tebe myslím. Jak se blíží termín magnetické rezonance, začínám lehce nervóznět. Ale jinak mám pocit, že konečně trošku ožívám. Možná je to jarem.
Asi před deseti dny jsem navštívila svoji kamarádku se sklerózou multiplex. Je mladší než já, žije s tím už taky léta a dnes už je na vozíku. A představ si, že mi povídá o svých obavách z LPK, na kterou má jít letos, po pěti letech.
„To jako máš strach, aby ti nevzali invalidní důchod?“
Byla jsem v šoku.
A ona, že jasně, že ví, že se to nestane, ale že ji to napadlo a že si nedovede představit, že by měla jít do práce a tak. A mě ti najednou napadlo, že já ten důchod dostala vlastně na rok, LPK v srpnu, a že když ten papír přišel, říkala jsem si:
„Jenom na rok? A co potom?“
A tak mně v hlavě bleskla otázka:
„A chci já se vlastně opravdu uzdravit? To ale potom budu muset řešit zaměstnání.“
Byla to šlupka. Teoreticky to znám a u ostatních to obvykle vidím rychle a dost přesně. Já přece dělám všechno pro to, abych byla zdravá, přece chci být zdravá… Nebo nechci? Nebo z toho mám strach? Nepěstuji si tu rakovinu náhodou? Přemýšlela jsem nahlas. Martina jenom kroutila nesouhlasně hlavou. Tak jí povídám:
„A co ty? Ty se chceš uzdravit?“
„No jasně, to je přece…“
Zarazila jsem ji.
„Žádný no jasně, počítej do deseti, než odpovíš.“
A víš, jaká byla odpověď?
„No, já nechci, aby se to zhoršovalo….“
„Takže ty se nechceš uzdravit!“
„Moniko, ty jsi hrozná…“
Bylo mně na nic. Jo, mám strach, že když budu v pořádku, budu muset odolávat tlakům a řečem typu - tak to už bys zase mohla jít něco pořádného dělat, přece jsi právnička, přece to nehodíš za hlavu, to je přece škoda. A nebudou to tlaky jenom z vnějšku, bude to hryzat i ve mně. Pochybnosti, pochybnosti. A zatím nevím, co jiného bych tak dělala. Pořád nevím, co chci. V nemoci jsem chráněná… fakt statečné děvče… Tak dost. Rozdýchávala jsem to týden. Jakýpak tlaky? Copak se nedokážu postavit sama za sebe? Před okolím i sama před sebou? No asi ne. Nebo z toho mám prostě pořád strach. Sebevědomí, sebedůvěra, sebejistota. Dito, to je na podělání. Nebo si taky myslíš, že je to nesmysl? Manžel nade mnou už zase kroutí hlavou, že si jako něco namlouvám a vyrábím nesmyslné konstrukce, ale myslím a cítím, že se nepletu. On to prostě jen nemůže chápat, je jiný, sebevědomí má zřejmě výrazně víc než já. Tak jsem na tohle téma s ním dnes pohovořila, ale to jsou pořád jenom řeči. Chce to činy. Kontaktovala jsem nově vzniklé občanské sdružení v Brně „Ženy5O“, zaměřené na moji věkovou kategorii a uvidím - zakladatelky mají docela velké plány, nezní to špatně a koresponduje to s mou už delší dobu se vytvářející představou spolupráce s jinými ženami.
Nedávno mě napadlo, že se ze mě jakýmsi zvláštním způsobem stává snad feministka či co. Mám muže ráda a na feminismus jsem se dívala vždycky přes prsty, ale možná jsem ho jen špatně chápala, možná je vůbec špatně chápán. Je to hodně o tom, že my ženy se historicky a často samy a dobrovolně a samozřejmě a automaticky stavíme do role podřízených, méněcenných, chápajících, ustupujících, vždy ochotných vyhovět, vydržet atd. A ono to není jen ve vztahu k mužům. A hlavně je to v nás tak hluboko uložený, že to prostě nevidíme a vidět nechceme, protože to by se nám ani trochu nelíbilo a ještě bychom s tím snad musely něco udělat! A tak si hrajeme na emancipovaný ženy a houby víme, co to je. Snažíme se vyrovnat mužům (nebo je pokud možno ještě předstihnout), a to na jejich parketách a jejich zbraněmi, aniž bychom jim předaly část svého břemene. A tak to táhneme jako ti soumaři a myslíme si, jaký jsme hvězdy. A řada z nich to po nás možná ani nechce. Ale co - hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Zvykli si, zvykly jsme je. A jsme u zvyků - u zlo-zvyků – u etikoterapie. UFF! To jsem se rozhorlila! A jak je mi to všechno jasný! Na papíře, to umím. Tak, kamarádko, hurá s tím do života!
Měj se krásně a ať ti sluníčko svítí nejen za oknem, ale i v dušičce.

Monika


22. 3. 2007

Ahoj Moniko,

zas mě ten Tvůj dopis zahřál u srdíčka. Dneska mi začal druhý cyklus chemoterapie. Musím Ti napsat, že já jsem se k otázce, jestli se chci vlastně uzdravit, dostala už před časem. A úplně jsem se zhrozila, že na ni nemám jasnou odpověď. Dalo mi to pár dní přemýšlení. A myslím, že jsem si srovnala dost věcí. Snažila jsem se vymyslet, co pro mě nemoc znamená. První myšlenka byla - BOJ. Ale proč, proč já mám za něco bojovat? Celý svůj život jsem za něco bojovala - tedy alespoň v myšlenkách. Pro mě byl prostě život boj, kde nic není zadarmo. Dokonce si vzpomínám na situaci, kdy můj přítel dostal od svých rodičů peníze na byt a já jsem se ho snažila přesvědčit, že to není dobře, že to nemůže být tak snadné, že si společné bydlení musíme vybojovat - tedy vydělat dost peněz. Nesmysl. To říkám teď. Něco je člověku dáno a něco ne. A to, co mu „samo" sklouzne do rukou, toho by si měl vážit a využít toho.
Teď už to mám snad srovnané a moje odpověď je pevná: ANO, chci se uzdravit.
Teď řeším takový problém. Moje maminka má ještě oba rodiče - babičce i dědovi je oběma 80 let. Nikdy jsem k nim neměla moc vřelý citový vztah. Ale s maminkou jsou hodně v kontaktu. Když jsem onemocněla poprvé, rozhodly jsme se (tedy teď už vím, že to rozhodnutí udělala maminka a já jen souhlasila), že jim o nemoci neřekneme. Měly jsme strach o jejich zdraví a myslely jsme si, že by to nikomu neprospělo, protože bych byla pod neustálou palbou otázek, jak mi je apod. Babička s dědou jsou „ze staré školy", pro ně je rakovina rozsudek smrti. Nechtěla jsem jim ublížit. Když mi slezly vlasy, řekly jsme, že mám na hlavě nějakou vyrážku a aby se dala mazat, vlasy musely pryč a při návštěvě jsem měla hlavu obvázanou fáčem. Blbost, ale zabrala.
A teď je tu ta situace znovu. Maminka opět rozhodla nic neříct a já souhlasila. Jenže vlasy vypadaly jaksi dříve, než jsme měly v plánu (už jsem holohlavá). Maminka na to reagovala dost prudce: „Jak to? Takhle brzy? Co řeknu babičce a dědovi?" A mně najednou došlo, že tady jde ale o mě. Musí to být moje rozhodnuti. Já už přeci nechci, aby o mně rozhodoval někdo jiný. To je sice pěkný, ale JAK se rozhodnout. Jedna má část říká - určitě řekni PRAVDU (chci žít pravdivě – mravně, jak říká VV, navíc vím, že se mi to někde vrátí) a další část říká NEUBLIŽUJ jim tím, že jim to řekneš. Je to pro mě hodně těžké rozhodnutí.
A taky se teď dost zabývám myšlenkou, co budu dělat, až se uzdravím. S programováním jsem sekla hned po etikoterapeutickém semináři. A ani v nejmenším toho nelituji.
Řekla jsem si:
„Zavři oči a představ si, co bys chtěla ze všeho nejvíc dělat. Co by tě nejvíc bavilo. Nepřemýšlej, jestli je to možné nebo ne. Co OPRAVDU chceš.“
A myslím, že jsem na to přišla. Já bych se hlavně chtěla bavit a být na vzduchu - venku. Ne zavřená někde v kanceláři. Vždycky mě moc bavilo účastnit se pořádání táborů pro děti a vymýšleni různých her. Taky mám instruktorský kurz lezení na stěně. S kamarády horolezci (moc jich nezbylo, neudrželi jsme se v kontaktu) jsme snili, jak by bylo prima pořádat pro firmy různé teambuildingové a outdoorové programy. Koukla jsem na Internet, takových firem je! Takže, co mi brání to nezkusit - až to půjde. Vůbec nic. Vím, nebude za to moc peněz, ale budu se bavit, budu spokojená, budu žít život naplno. Alespoň tak si to teď představuji.
Největší váhu vidím v tom, že já někde v sobě přesně vím, co chci. Ale je to schovaný. Občas něco probleskne ven a já to velmi často ignoruji. Tohle se ale chci naučit - poslouchat sama sebe. Je to hrozně těžké, nevím přesně, jak na to. To jsem se tedy rozpovídala, ale už mi není ani tak moc špatně.
Moc, moc, moc Ti držím palce na ta kontrolní vyšetření. Věřím, že dopadnou dobře. Věřím Ti.
Přeji Ti hodně síly a hezky užívej jara.

Dita

Na tomto místě ponechávám tudíž už jen část textu jako vábničku :-). Stejně jste si stěžovali, že číst z obrazovky není ono a volali po opravdové knížce.

O svém zápolení nejprve s rakovinou a poté hlavně sama se sebou jsem začala psát zpočátku pro sebe, ale postupem času ve mně sílilo přesvědčení, že „můj příběh“ má co říct i ostatním. Vím, že zkušenost je nepřenosná, ale také vím, že prožitá zkušenost druhých pro nás může být užitečnou informací, může být jiným úhlem pohledu na problém, na svět, na životní situaci, v níž se nacházíme. Může být povzbuzením, podporou, nadějí. Může být impulsem ke změně, může dodat odvahu k vykročení z bludného kruhu nevyhovujících životních stereotypů.

Myslím, že text stojí za přečtení, že by mohl být nejen povzbuzením pro ostatní nemocné ženy, ale že by mohl být svým způsobem i prevencí, varováním, pro ty doposud „zdravé“.

Tagy

Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28