Úvodní strana / KNIHA / XXXVI.

XXXVI.


26.6.2008 jsem udělala poslední tečku a zavřela počítač. I když, moc jsem si tou tečkou jistá nebyla… Teď potřebuji získat odstup, abych to mohla přečíst znovu, opravit, rozhodnout se, co s tím. A vyčistit hlavu. A protáhnout tělo. V posledních dnech jsem seděla víc, než je zdrávo.
Pobolívala mě záda, divně. Bolesti byly spíš nepříjemné než silné. Od dlouhého sezení u počítače? Taky práce na zahradě by s tím mohla souviset. Nebo to klíště v květnu? Nebo stres? Přece jenom někde hluboko strach? Konec konců, v únoru jsem vysadila léky, i když jen jedny a po dohodě s lékařkou… A nebo se konečně „rovnám“?
Navštívím obvodní lékařku, ukážu jí obdélníkovou skvrnu na noze. Nechám si vzít krev na testy na boreliózu. Vezme víc, že v rámci prevence udělá testy na kdeco.
Za pár dnů pro výsledky. Kdeco je v pořádku, ale boreliózu třeba přeléčit. Takže antibiotika. Poslušně je jím, se zády začínám chodit na rehabilitaci, cvičit, plavat. Léto si užívám, i když záda se nijak výrazně nelepší.
V srpnu jsme byli týden v Dolomitech s partou kamarádek a kamarádů. Tam mi záda dala pokoj. Navzdory náročným túrám.

V září text znovu přečtu, opravím a rozhodnu se, že opravdu vydám. Hned první (renomované) nakladatelství se ozve. V úterý posílám (poštou) dopis a část textu, v pátek volá přímo majitel. Je nadšen.
„Něco podobného jsme právě chtěli vydat z překladu, ale váš text mě velmi zaujal, kdy to dopíšete?“
„Ale já to mám dopsané.“
„Kdy mi to můžete poslat?“
„Dnes, zítra…“
„Pošlete to hned. A… byla byste ochotna podílet se na vydání finančně?“
„No… to jste mě zaskočil…nečekala jsem, že nakladatelství vašeho kalibru…“
„Hahaha. Je krize. I na knižním trhu…“
„Myslím, že bychom se domluvili. Ale napřed byste si to měl přečíst celý, ne?“
„Jistě. A nejen já. Pošlete to a zavolejte tak za čtrnáct dní, pokud vám nezavolám.“
Za čtrnáct dní volám. Nezvedá telefon. Patnáctý den se ozve asistentka. Pan majitel má poradu. Šestnáctý den opět. Říkám, o co se jedná a jestli mi může dát někoho, kdo má moji knihu na starost. Předá mi paní redaktorku. Ano, má to na stole, ale ještě na to neměla čas. Ano, co nevidět se do toho pustí. Zavolejte na týden. Volám za dva. Ano, už to čte, ozve se brzy. Ozve se za další dva týdny.
„No, podívejte, musím vás zklamat. Je to velmi dobře napsané, ale je to velice silný text.“
„A to je na závadu?“
„No, víte, lidé se takových témat bojí… Já osobně vás obdivuji, prošla jsem něčím podobným a nebyla bych schopná něco takového napsat… Chápejte, asi by to nebyl bestseller… A taky nám to nezapadá do edičního plánu… asi by bylo lepší, kdybyste to zkusila jinde, co tak nějaké nakladatelství s ženskou literaturou? Bylo by to opravdu škoda nechat ležet…“
Sice moc nechápu, ale snažím se. Jedno je jisté: nechtějí. To je mám přemlouvat? Mile se rozloučíme.
Posílám to znovu, tentokrát dvěma nakladatelstvím a vydavatelstvím naráz. Jedno se neozve vůbec, jedno je opět velmi zaujaté, ale je krize, i na knižním trhu. A taky mají plný ediční plán.

Mezi tím pravidelná kontrola na onkologii. Na obligátní otázku odpovídám, že dobře. Nicméně si postěžuji na záda. Paní doktorka vypíše žádanku na CT a PET.
„Nebudeme to odkládat, když vás bolí záda.“
A návrat k lékům, co dělají dobře kostem.
Nevím, čím to bylo, jestli tím, že jsem o svých problémech se zády promluvila, tím, že jsem opět držela v ruce recept nebo tím, že mě čekalo vyšetření na CT nebo něčím úplně jiným, ale během pár hodin bylo po bolestech. Na PETu ovšem zase cosi svítilo. Nechce se mi o tom už ani psát, opět zmatky, nechápala jsem, co se to – opět - děje. Opět jsem měla pocit, podobný jako kdysi v předchozí nemocnici, že je něco divně – někdo něco zanedbal, teď nebo předtím, špatně vyhodnotil, přehlídl. Nevěděla jsem. Požádala jsem paní doktorku, aby mi věnovala čas, pořádně si nálezy prostudovala, vysvětlila mi, co se děje a odpověděla mi na moje otázky. V klidu. Ne v ambulanci, kde čeká dvacet lidí v čekárně, kde u toho bere telefony a řeší tři věci současně, kde se teprve přehrabuje v počítači v nálezech. A jestli u toho ve stresu není ona, tak já jsem. Mailem, telefonem nebyla k sehnání. Sotva jsem ho odeslala, už mě zase přepadly pochybnosti, jestli jsem to nepřehnala. Ale co, kdo se za mě postaví, když ne já sama. Uplynul týden, nic. Plynul druhý. Pokusila jsem se opět telefonem. Opět a opět a opět marně. Konečně.
„Ano, četla jsem váš mail. Neměla jsem čas odpovědět. No, můžete se za mnou zastavit ve službě. Třeba zítra v pět?“
Koupila jsem kytku a připomnělo mi to naše první setkání.
A najednou jsem měla pocit, že je to vlastně úplně jedno. Prostě věci jsou, jaké jsou. To, jestli někdo něco před rokem přehlídl, jaký to má dnes význam? Akorát bude mít obavy, abych něco nerozmazávala. Právnička. To je ovšem to poslední, do čeho chci investovat svoji energii. Ale blbce ze mě, prosím, nedělejte. Už vážně ne.
Nedělala. Moc příjemný jí ten rozhovor asi nebyl, mně však taky ne. Ale bylo to na rovinu. Nicméně – dodnes mi v uších zní její:
„Pokud jste si jako cíl vytyčila úplné uzdravení, tak na to zapomeňte. Každý z těchto léků vám prodlouží fázi do dalšího zhoršení. Pak ho vyměníme. Teď vám to vydrželo skoro rok a půl. Buďte za to vděčná. Někomu to vydrží třeba tři měsíce. Vaším cílem musí být, aby tyto fáze byly co nejdelší.“
Prásk! Jistě, nechodila jsem nadarmo na manažerské kursy. Dílčí cíle. Možná to tak i myslela, ale přesto. Zapomeňte na úplné uzdravení. Tak na to teda zapomeň, že bych na to zapomněla! Nepochybuji, že to myslela dobře. Tuhle konejšivou frázi si moc dobře pamatuji ještě z dětství. Důsledky na posrání, ale on/a to myslel/a dobře! Doprčic! To jsem zas nějaká slušná.
Tabletky vyměněny za injekce. Za metastázy se to sice přímo označit nedá, je to na buněčné úrovni, žádná jiná zobrazovací technika to nezachytí, ale pravděpodobně metastatické změny. Pravděpodobně! Čert vezmi zobrazovací techniky! Já vím, jsem nespravedlivá. Vždyť mě nikdo nenutí, abych na ty kontroly chodila. Strach, malověrnost, strach, malověrnost.
Když jsem o nálezu mluvila s VV, řekl:
„Buď jsou to skutečně počínající metastázy, a to přes všechno, co děláš, rezidua, nebo je to projev uzdravovacího procesu, přestože neustále vězíš (hlavou) v nemoci (léky, kontroly
a tak)“.
To je teda objev, pomyslela jsem si, to mě napadlo taky, že jsem se začala "rovnat" a bylo to provázeno bolestí. Napadlo, ale…
Každý měsíc injekce do zadku, pro termíny mezi kontrolami je dostávám domů a píchá mi je Katka.

Na tomto místě ponechávám tudíž už jen část textu jako vábničku :-). Stejně jste si stěžovali, že číst z obrazovky není ono a volali po opravdové knížce.

O svém zápolení nejprve s rakovinou a poté hlavně sama se sebou jsem začala psát zpočátku pro sebe, ale postupem času ve mně sílilo přesvědčení, že „můj příběh“ má co říct i ostatním. Vím, že zkušenost je nepřenosná, ale také vím, že prožitá zkušenost druhých pro nás může být užitečnou informací, může být jiným úhlem pohledu na problém, na svět, na životní situaci, v níž se nacházíme. Může být povzbuzením, podporou, nadějí. Může být impulsem ke změně, může dodat odvahu k vykročení z bludného kruhu nevyhovujících životních stereotypů.

Myslím, že text stojí za přečtení, že by mohl být nejen povzbuzením pro ostatní nemocné ženy, ale že by mohl být svým způsobem i prevencí, varováním, pro ty doposud „zdravé“.

Tagy

Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31