Úvodní strana / Když lžou nejen slova

Když lžou nejen slova

 

Rovné držení těla a přímý pohled do očí, to je tajemství úspěchu, tvrdí Petra Hátlová ve čtvrteční příloze Práva. Nehodlám ses hádat. Článek jsem si přečetla celý a shodnu se na tom, že řeč lidských těl je rozdílná, že do stolu, podobně jako dveřmi, bouchají spíš muži než ženy a naopak – ženy spíš „sázejí na slzy a nevinný pohled, který je může před mužskou silou ochránit“.

 

 

Autorka cituje expertku na komunikaci Cornelii Topf (publikace Řeč těla ženy): „Nezáleží ani tak na tom, co říkáme slovy, ale na tom, co říkáme tělem“. A dál mluví o tom, co prozradí uznávanou ženu (způsob nakládání s pohledem, úsměvem, nohama i rukama), a radí: „Pokud se žena rozhodne stát se úspěšnou, měla by začít pracovat na svých gestech, držení těla a dalších neverbálních signálech, které během komunikace vysílá do svého okolí. Vnější a vnitřní postoj spolu vzájemně souvisejí, tělo zrcadlí myšlenky…“ Ha! A jsme, domníváme se, u jádra pudla. Tedy opět u myšlenek. A řekněte mi, jak může být sebevědomá řeč těla, pokud nejsou sebevědomé myšlenky? Nicméně než si rozmyslíte odpověď, pokračujeme ve čtení: „ Řeč těla je řeč podvědomí. Ani muži, ani ženy, pokud nejsou trénovaní, obvykle sami nevědí, jak a čím zapůsobit na ostatní. Z tohoto pohledu jsou však muži od přírody ve výhodě… ženy v sobě mají hluboce zakořeněný strach z fyzických útoků mužů a z jejich fyzické síly, které nemají možnost svou stavbou těla konkurovat…. Ženy se svou řečí těla omezují samy a samy sobě stojí v cestě…Pokud člověk zvládne ovládat řeč těla, má větší šanci na úspěch a na to, prosadit se…“ a tak dál a dál a dál. P. Hátlová (asi slečna či paní redaktorka) vytrhla několik pasáží z citované knihy Cornelie Topf, já několik vět z jejího článku. Ty, které nás zaujaly. Každá pod svým úhlem pohledu, jinak to nejde. Možná se v knize „Řeč těla ženy“ mluví o souvislosti vnitřního a vnějšího postoje i jiným způsobem, Možná. Ale o to ani tak nejde. Význam neverbální komunikace je nezpochybnitelný. Když už naše slova nejsou odrazem našeho vnitřního postoje, je jím řeč našeho těla. Tedy pokud nejsme trénovaní - ve lži.

 

Neverbální komunikace se i vyučuje. Zní to tak odborně, lákavě – neverbální komunikace, mimoslovní komunikace… Úžasný nástroj. Úžasný nastroj, zneužitelný jako všechno. Trénujme svůj neverbální projev. Předvádějme pádná gesta, sebevědomý pohled, vzpřímený postoj. Jedno, že v duchu se bojíme, krčíme v koutku, nevěříme si. Jen to nesmíme dát najevo, naopak. Předstírejme, hrajme, podvádějme, klamme nejen slovy, ale i tělem, a hlavně trénujme, trénujme, trénujme, ať nás řeč těla neprozradí, ať nás naše tělo nezradí. Ať dovedeme „ …svá slova podpořit správnými gesty a držením těla, ale i to, abychom uměli správně dešifrovat, co nám svým tělem říká druhý. Jen tak je možné vést konverzaci správným směrem a tak, aby nám vyhovovala a zviditelnila nás…“ Bože na nebesích, teď tvé jméno nadarmo určitě neberu, jak se na to můžeš dívat?

 

Co myslíte, nebylo by jednodušší sladit prostě vnitřní i vnější postoj, ať už slovní nebo mimoslovní? Nebylo by lepší přestat ztrácet energii předstíráním, manipulacemi, kombinacemi, taktikami a strategiemi a začít pracovat na svém sebevědomí, sebejistotě, důvěře v sebe i život, vědomí vlastní hodnoty? Nebylo by lepší napřímit se, postavit se za sebe a podívat se světu do očí napřed uvnitř a nechat svá slova i tělo následovat beze strachu své myšlenky? Myslet přímo, mluvit upřímně, stát zpříma? Myslet, mluvit i stát beze strachu? OTEVŘENĚ? Žít v pravdě a lásce? Och, jaké to klišé! Nezdá se vám, že je ten náš svět nějaký pokroucený? Nebude to třeba tím, že jsme pokroucení my? A že je nám nabízena cesta dalším kroucením a překrucováním?

 

Svěřím se vám se svým tajným přáním, cha, to už tedy bude veřejné :-)! Co kdybychom se tak ráno probudili a lidská komunikace by byla zcela jasná, průhledná, čitelná, srozumitelná – fungovala by telepatie, vnitřní a vnější postoje by byly shodné, myšlenky by nezrcadlilo jen tělo (netrénované), ale i slova (necenzurovaná). Chtěli byste v takovém světě žít?

 

To první ráno, to by byl ale maglajz! *

 

* Dříve maglaj (-e m),[1] nyní užíván spíše tvar maglajz (-u m).[2] Slovo vzniklo podle názvu bosenského města Maglaj, při jehož obsazování rakouskými vojsky v roce 1878 probíhaly těžké boje.[3][4]