„Docela se toho bojím, až zůstaneme jenom sami dva, dcera mi bude chybět, dá se s ní dobře povídat, tak po žensku, a jelikož můj muž je trochu komplikovaná povaha, tak mi dcera dělá i společnici, když mě muž štve a třeba prosazuje něco, co je úplná blbost. To se pak na sebe podíváme a řekneme si: Bože, kdy ho to zase přejde?!“
Jo, i my tak žili, taky mi dcery postupně „suplovaly“ partnera. U nás to bylo o to horší, že František dlouhodobě pracoval v zahraničí. Tři ženy v chalupě, a když manžel a otec zavítal občas domů, připadal si někdy jako páté kolo u vozu – jeho slova. A dvoje (někdy i troje) oči obrácené v sloup jemu za zády, to znám taky moc dobře.
Když se pak stejně postupně dcery odstěhovaly a muž natrvalo vrátil, nebylo to vůbec jednoduché. Ale šlo to. Muselo. Zpočátku ztuha, přes moje hysterické scény a jeho mlčení, ale já věděla, že s ním chci žít, a tím myslím opravdu s ním, ne vedle něho, a on zřejmě chtěl to samé. Snadné to nebylo, ale šlo to a jde to čím dál líp.
Problém není v ničem jiném než v komunikaci. Ve vzájemné komunikaci. V naší komunikaci, ne v té „jejich“.
My se posunuli výrazně v momentě, když jsem si přiznala, že se na problémech našeho soužití podílím i já, že to není jenom o něm a jeho „chybách“, že od něho často chci něco, co sama nedávám, nedělám. Když jsem místo očekávání začala jednat. Když jsem přestala řešit jeho očekávání. Když jsem si udělala jasno v tom, co vlastně chci, řekla to a chovala se podle toho. Když jsem se vykašlala na strach, co se stane, když udělám to, co chci udělat a neudělám, co dělat nechci. Když jsem začala mluvit jasně, otevřeně, srozumitelně a jednoznačně. Když ANO bylo konečně opravdu ANO a NE skutečně NE. Když jsem mu začala víc naslouchat a míň mluvit. Když jsem se pro jistotu ujistila, že mi opravdu rozumí. Když jsem skoncovala s bojováním za „své“ pravdy. Když jsem začala respektovat i ty jeho. Když jsem naopak přestala respektovat různá (rodinná) tabu. Když jsem zanechala posuzování, kritizování a peskování. Když jsem se naučila oceňovat. Když jsem se začala chovat konstruktivně. Když jsem se zaměřila na spolupráci. Když jsem pasivitu vyměnila za aktivitu. Když… Hm, asi těch momentů bylo víc :-).
Čím déle bude trvat spojenectví dcery s matkou, tím hůř se bude obnovovat nebo dokonce budovat partnerství s manželem. Nejde o to, že by nebylo prima a v pořádku rozumět si s dospívající či dospělou dcerou. Jde o to, že vztah s manželem je primární. S ním jsme žít začaly, s ním žijeme a budeme žít, i když odejdou děti, tedy pokud se nerozhodneme jinak. Pokud se ovšem jinak nerozhodneme, dělejme něco pro to, aby se nám s ním žilo dobře a nestěžujme si, když neděláme.
Dcery mají svůj vlastní život. A my nemáme právo přenášet na ně odpovědnost za naši spokojenost. A vytvářet si z nich náhradníky. A dcery nemají nejen povinnost, ale ani právo, ty náhradníky dělat. Je to zrádné, zažila jsem to jako dcera i jako matka. Je úžasné rozumět si s dcerou, probrat s ní své problémy, protože povídání s ní je tak příjemné, tolik si rozumíme, moci si postěžovat, jak to s tím chlapem máme těžké… a získat sílu z jejího porozumění, pochopení, soucítění, mládí.
Jistě, jsou věci, které budeme vždycky probírat „mezi námi děvčaty“, ať už s matkami, dcerami, sestrami, kolegyněmi nebo kamarádkami. V pořádku. Ale není v pořádku, když si s nimi rozumíme a s ním ne. A když s ním možná už ani nemluvíme. Třeba proto, že on je „komplikovaná povaha“. Nevím, co to znamená. Nejspíš, že soužití s ním, komunikace, nefunguje tak jednoduše a pohodlně jako s dcerou. No, ale vzala si jeho a ne dceru, moje milá čtenářka. Že by se jeho „povaha“ zkomplikovala až potom? Nebo že by něco zanedbali nebo nepěstovali? Už v počátku vztahu? Třeba právě vzájemnou komunikaci? Nemá smysl dělat si výčitky. Jak jsme mohly/i vědět, jak na to? Neměl nás to kdo naučit.
Otázka zní, co pro fungování komunikace s ním dělá ona sama. Teď. Co děláme my? A co jsme ochotny udělat? Abychom nemusely mít strach, co bude, až zase zůstaneme sami dva. Málo platné, většinou jsou ženy komunikativnější (no prosím, a to tvrdím, že nemám ráda zevšeobecňování!) a první krok je tedy, většinou, na nás. A proč ne? Naše drahé poloviny se přidají, ať už rády či nerady. Ono jim totiž ani nic jiného nezbude. A i oni brzy přijdou na to, že se cítí lépe.
Oblíbená námitka mé maminky A proč mám začínat pořád já? je k ničemu. Pokud ovšem chci něco změnit. Já chci. A nejen to – já měním. To se mi to mluví, když jsem z Měnína.