Agnes je přes padesát, má velmi komplikovaný vztah se svou matkou, léta je rozvedená, její dceři v době rozvodu byly snad dva roky, dnes je to téměř třicetiletá krásná mladá žena. Agnes za ta léta vystřídala několik partnerů, s posledním žila tři roky někde v Německu, její dcera žila po tu dobu sama, na víkendy za ní máma jezdila. Asi před třemi lety se Agnes vrátila a od toho dne bydlí zase společně se svou dcerou. Tráví spolu často i víkendy, obvykle i dovolenou, Sára nemá žádného přítele, když jede některá z nich někam bez té druhé, posílají si několik smsek denně…
V lednu přišla Agnes na „babinec“ pozdě. Celá usoužená a rozčilená líčila, jak bylo Sárince o víkendu strašně zle a jak s ní ráno musela do nemocnice, hrozí jí operace, diagnóza vypadá strašidelně, rozhodně nic optimistického, a jak dlouho čekaly… Když řekla:
„To je hrozný, přijdete s dítětem k doktorovi a ….,“ neudržela jsem se a zeptala se, kolik že je tomu dítěti roků.
„No přece sedmadvacet! Minulý týden měla narozeniny.“
A vytáhla fotky z narozenin: focené samospouští, u stolu usměvavá Agnes v láskyplném objetí s dcerou (ta se moc neusmívala), na stole dort s jednou svíčkou… Hezké, říkal někdo. Nevím, já z toho měla pocit spíš rozpačitý…
Po dalších dvou týdnech Agnes vyprávěla, že diagnóza možná až tak zlá nebude, ale Sárince je pořád blbě, doktoři si moc nevědí rady… A Agnes má starostí nad hlavu, holka nemocná, ona shání nový byt, majitel toho stávajícího se je snaží vystěhovat, nemá moc peněz a chce aspoň třípokojový, aby měly každá své soukromí…
„A vy budete dál bydlet spolu?“ podivila se sousedka po pravici. „S dospělou ženskou?“
„No, přece ji teď nemůžu opustit, když je nemocná…“ pravila Agnes. A dodala, že se tak spolu přece domluvily.
„A ty potíže ji přepadly tak najednou?“ zeptala jsem se.
„No, vlastně ani ne…, už nějakou dobu si stěžovala… ono to vlastně začalo už dávno … to může být tak tři roky… no jo, v době, kdy jsem se vrátila….“
„Aha“
„…ty myslíš, že by to mohlo souviset?“
„To nevím. Co myslíš ty?“
„No možná jo… a teď mě napadá, že se to výrazně zhoršilo, když jsme začaly mluvit o stěhování… zpočátku o dvou bytech …ale my spolu máme přece tak hezký vztah… v sobotu se mi nechtělo na procházku a Sárinka teda taky nešla… moje matka jenom kouká, když za ní někdy přijedeme, jak se k sobě hezky chováme… jen ať závidí… Ty jo! Mně dělá dobře, že závidí, já jí to snad dělám naschvál, já před ní přímo demonstruju, jak dobře jsem si vychovala dceru! A teď, kdybych ji nechala odejít, to by byla na koni… a ona stejně nechce odejít…, třeba tehdy s tím klukem… no, to jsem jí vlastně rozmluvila já, ještě aby mu prala ponožky, to jí není potřeba…, no ale nedávno měla možnost jít do společnýho podnájmu s kamarádkou, nechtěla, že by neměla soukromí…“
„Soukromí nebo mamahotel?“ skočila jí do úvah sousedka po levici. Agnes na ni koukala jako na zjevení.
„To mě nenapadlo… Vy si jako myslíte, že by měla bydlet sama? Teď to stejně nejde, teď je nemocná…“
„A co chceš ty?“
„No ona…“
„Ty. Co chceš ty?“
„Ale já přeci nechci bydlet až do smrti sama!“ vylítlo z Agnes.
„Aha! Tak ty chceš bydlet do smrti s dítětem? No, tak to nevím…já myslela, že ještě chceš nějakýho chlapa… a už vůbec nevím, jak k tomu přijde ona ...“
Holky jí dávaly pořádný kapky. Agnes vyhrkly slzy a už nepromluvila. Ostatní obrátily list.
Po dalších dvou týdnech přišla s tím, že změnila poptávku v realitce: chce bydlet sama. Rozhodla se. Sára prý byla zpočátku překvapená, pak smutná, ale že už si na tu představu zvyká…
Chvilku se ošívala, a pak povídá:
„Holky, já vám něco řeknu, ale nesmíte se mi smát. Došlo mně, že se k ní chovám fakt jako k malé holčičce. A ona to trpí… I tu Sárinku. Musím toho nechat. Vlastně už jsem přestala. A … děkuju vám.“
Posledně říkala něco o tom, že je Sáře líp…
Konec otevřený. Ale řekla bych, že dobře našlápnuto. Hodně dobře. Jestli to vypadá, že je Agnes superhvězda, že jí to jde lehce nebo tak něco, tak není a lehký to pro ni není ani trochu. Jenom chce svůj život změnit. Že je to někdy sakra těžký, to mi povídejte.