Úvodní strana / Sloupky / Autobus sebevrahů

Autobus sebevrahů

Knížka, kterou napsal finský spisovatel Arto Paasilinna, se mi dostala do ruky, jak jinak než čirou náhodou, právě v den, kdy jsem zažívala krutou depresi:

Co dál? Co budu dělat? Potřebuji nějakou smysluplnou činnost, potřebuji mluvit s lidmi, být s nimi v osobním kontaktu. Už rok mám vyřízený živnostenský list, poradenská činnost v oblasti rozvoje osobnosti. Mezilidské vztahy, zdravý způsob života, psychosomatika, přednášky, semináře, případně i individuální konzultace, vždyť přece vím, co chci dělat. Prevence, uzdravování, změnou způsobu života, myšlení, chování. Tak proč pořád přešlapuji na místě?

„Chmury, truchlivost a bezedná apatie jsou největšími nepřáteli Finů. Smutek svírá Finy tak pevně, že mnozí jedinou spásu před depresí spatřují ve smrti….. Černá mysl je hrozivější nepřítel než Sovětský svaz.“ To je začátek. Pak se dva muži, aniž by se znali, potkají v seníku, kam oba přišli za účelem spáchání sebevraždy. Sebevraždu odloží, spřátelí se a za dlouhých příjemných rozhovorů dospějí k závěru, že takových, jako oni, jsou ve Finsku tisíce a že by se mohli dát dohromady, mluvit o společných věcech, podělit se o novinky a třeba by mnozí sebevraždu odložili, kdyby si v kruhu spřízněných duší mohli bez zábran promluvit o tom, co je trápí, třeba by se jim ulevilo, tak jako hlavním aktérům. A nebo by si mohli společně zaplatit nějakou terapii nebo - koneckonců - víc hlav, víc rozumu, třeba by vymysleli nějaký efektivní způsob společné sebevraždy. Taky by to mohlo vyjít levněji. A tak dají výzvu do novin, pozvou sebevrahy na společné shromáždění a posléze nastoupí do autobusu. Konec neprozradím. Kniha je to vzdor smrtelně vážnému tématu veskrze humorná, byť i černě. A krom toho, že mě pobavila, tak se mnou zacvičila.

Chmury a truchlivost jsou smrtelnými nepřáteli nejen ve Finsku. Smutek svírá i mnohé z nás tak silně, že jedinou spásu spatřujeme ve smrti nebo aspoň v nemoci. Na rozdíl od Finů, alespoň těch z autobusu sebevrahů, si toho většinou nejsme vědomi. Ale sebedestrukci provádíme dlouhodobě a systematicky. Nebo si myslíte, že rakovina (ale nejde jen o ni) je něco jiného než sebedestrukce? Naše vlastní tělo vytváří buňky, které se nekontrolovatelně množí a zaživa nás požírají a rozežírají. To mi ten autobus připadá skoro lepší.

A tak mě napadlo, proč nevypravit na cestu taky takový „autobus sebevrahů“? Co se tak sejít, vyměnit zkušenosti, v kruhu spřízněných duší promluvit o svých trápeních, určitě by se nám ulevilo, určitě bychom se inspirovaly/i, dodaly/i si odvahy. Jistě, už to tady bylo, respektive je. Liga proti rakovině, Mammahelp centra. Nemám ambice velkých rozměrů. Ani širokých záběrů. Nehodlám nikomu konkurovat, shánět sponzory ani organizovat pochody proti rakovině. Já vlastně proti rakovině bojovat vůbec nechci. Jsem ji za hodně vděčná. Mám na mysli chuť pracovat na sobě. Odvahu a ochotu pochopit, co mě k rakovině (případně jiné nemoci) dovedlo, změnit, co změnit mohu a přijmout to, co změnit nemohu. Mám dojem, že tohle si pořád dlužíme.

Vítejte na palubě.