Úvodní strana / Sloupky / Babi, povídej

Babi, povídej

Babička Růžena, děda Jenda a já

„Babi, povídej, jak jsi byla malá…,“ žadoní Johanka místo pohádky před spaním. „Nebo víš co? Povídej, jak byla malá tvoje babička, jo?“

A tak povídám. A je mi líto, jak málo toho o dětství své babičky vím.

 

"Moje babička, tvoje praprababička, se narodila před více než sto lety…“

„Jůůůů, tak dávno?“

„Tak dávno. Narodila se v chudé rodině jako nejstarší ze čtyř dětí, brzy po ní přišel na svět Rudolf, pak Ludva a nakonec Fanynka. Jejich tatínek byl švec. Víš, co to je?“

„Jo, ten, co šije boty. Znám to z pohádky.“

„Dobře. Seděl u verpánku a šil a hlavně opravoval boty. Malé, velké, většinou všechny staré, prošlapané i okopané. “

„Co je to verpánek?“

„Jak bych ti to…Takový speciální pracovní stolek pro ševce.“

Páni, vždyť já vlastně pořádně nevím, budu se muset podívat na internet. Ovšem co znamená „speciální“, Johanka ví, to vím.

„Maminka byla doma, starala se o děti, věřila, uklízela a taky chodila pracovat na pole. Když bylo mé babičce, jmenovala se Růženka, osm let, začala ve světě veliká válka. Růženčin tatínek musel nechat boty botami a jít jako voják do války bojovat. Maminka zůstala s dětmi sama a byli ještě chudší než dřív. Tatínkův výdělek jim moc chyběl. Když byla zima, nemohli všichni současně ven, protože si půjčovali jedny boty. Od jara do podzimu chodili bosi. Rudolf s Ludvou pásli husy, Maminka prala lidem prádlo, Růženka pomáhala mamince doma, starala se o Fanynku. No, představ si, že by ses starala o Bohdanku.“

„Já se starám. Někdy ji i krmím. A co bylo dál?“

„Neměli peníze, aby si mohli koupit běžně chleba. Ani na mouku neměli. Maminka mlela kukuřici, kterou vypěstovali a pekla z ní takovou obyčejnou buchtu. A děti běhaly po ulici a chlubily se: Heč! My máme dort! Buchta, protože byla z kukuřičné mouky, byla žlutá jako kdyby byla plná vajíček a vajíčka, ta taky téměř neznali. Když jedna ze dvou slepic nějaké snesla, obvykle ho maminka prodala. A když i měli chleba, jedli ho jen tak, a když reptali, že je suchý, poradila jim maminka, aby si ho namočili v předsíni do vědra s vodou. Ale v neděli jim ho namazala povidly, a to byl svátek. “

„A vrátil se jejich tatínek z té velké války?“

„Vrátil. Byl zraněný a tak ho poslali domů. Trvalo dlouho, než se uzdravil. A sotva se uzdravil tatínek, onemocněla Růžence maminka a Růženka se dlouho starala o ni i o celou domácnost. Povídala mi, jak moc si přála chodit ven s kamarádkami, ale nemohla, nebyl čas, musela pracovat. A když ještě trochu vyrostla, učaroval jí tanec. Jakmile uslyšela někde ve vsi hrát muziku, na nic se neohlížela a utekla za ní třeba i oknem. I když věděla, že až se vrátí, tak dostane.“

„To je dobrý, že? A uzdravila se její maminka?“

„Neuzdravila. Zemřela, když bylo Růžence sedmnáct let. Růženka se vyučila švadlenou, a když jí bylo osmnáct, seznámila se s Jendou. Byl to mladý krejčí z vedlejší vesnice a můj budoucí dědeček. Jenda bydlel v malém domku uprostřed vesnice, ten dům měl vrata a jedno okno. Vrata byla široká, aby jimi projel i vůz se senem, okno vedlo do světnice, kde spávali Jendovi rodiče, my jsme jim později říkali stařeček a stařenka, ve světnici se netopilo ani v zimě, myslím, že tam kamna ani neměli. Za světnicí byla malá kuchyně, do které se vcházelo z průjezdu za vraty, forhóz se mu říkalo. V kuchyni se žilo - vařilo, peklo, jedlo, Jenda s mladším bratem Jarem tam spali v jedné posteli, stařeček se tam holil a četl noviny, v zimě se tam vešly i návštěvy, s kterými se v létě posedělo na lavičce před domem nebo, třeba když pršelo, ve forhózu, v zimě se v kuchyni všichni myli, v neckách, voda se ohřála na kamnech, koupelnu neměli, to v té době na vesnici neměl skoro nikdo, v létě se umývali na dvorku…“

„Fakt? To si teda nedovedu ani představit. Ale povídej o babičce Růžence,“ kulila oči Johanka.

„Představ si, že babička, která tak ráda tancovala, si nakonec vzala za muže Jendu, který netancoval vůbec, to je, co?“

„To je legrační. Třeba ho to potom naučila.“

„Nenaučila, nechtěl. Nikdy spolu netancovali. Někdy v pozdějších letech na vesnický bál i šli, ale děda nikdy netancoval. Naštěstí mu nevadilo, když tancovala babička. Ale jednu opravdu legrační historku mi babička vyprávěla. Když k nim domů měl Jenda poprvé přijít na návštěvu, uvařila babička španělské ptáčky. To jsou takové malé roládky z masa plněné vajíčkem, salámem a okurkou. Aby se při vaření nerozpadly, omotávaly se nití. A jak tak všichni sedí u oběda, Jenda ani nezvedá hlavu od talíře. Ne, že by mu nechutnalo, chutnalo, ale tím to nebylo. Jak kousal do masa, něco mu zalezlo mezi zuby, rozkousnout to nešlo, měl toho plnou pusu… Bylo mu trapné se zeptat, ne tak to vytáhnout z pusy nebo vyplivnout, napadlo ho, jestli to není Růženčin vlas. Nebyl. Uhádneš, co to bylo?“

„Ta nit!“

„Přesně. Byla to nit, kterou Růženka, asi v rozrušení z Jendovy návštěvy, zapomněla z ptáčka odmotat. To mi často vyprávěla. Jak se pak nasmáli.“

„A jak to bylo s tou polívkou? To jsi mi už jednou vyprávěla.“

„To se taky stalo při jedné Jendově návštěvě. Holky vařily polévku z bílých fazolí. Jenže polévka nebyla bílá, ale červená. No, možná jenom růžová, ale stejně, bylo to podezřelé. A když Fanynka nabírala zrovna Jendovi, vylovila šufánkem červený hadr na nádobí – sušil se na dřevěné tyči nad kamny zrovna nad hrncem s polívkou, spadl do ní a pořádně se vyvařil. Jestli se smáli i tehdy, to nevím. Tak a teď už spát.“

„Ne, ještě ne, ještě něco.“

"Tak ještě o chlebu s máslem. U Jendy doma měli krávu, kozu, prase, kačeny, slepice i králíky. Jendova maminka těžce pracovala na poli, kluci museli od malička pomáhat, když byli ještě miminka, tak je stařenka zabalené v dece položila do brázdy na poli a okopávala řepu nebo brambory, jejich tatínek, stařeček, pracoval v Brně v továrně a každý den ráno chodil pěšky tam a večer zase zpátky, a to se pracovalo i v sobotu. Dnes tu vzdálenost ujedeš autem ani ne za půl hodiny, ale on tenkrát chodil denně pět šest hodin za každého počasí. No ale co jíst měli vždycky. Tak a k tomu chlebu s máslem. Nabídla ho stařenka při první návštěvě Jendově nevěstě Růžence – tlustý krajíc a na něm na prst vysoko másla. Jistě si myslela, jak ji dobře pohostí. Babička Růžena máslo ještě nikdy v životě nejedla a vyprávěla mi, že se z toho skoro pozvracela, když se ta tučná sousta snažila polknout.“

„Jé, to by mně nevadilo, já mám máslo moc ráda, jedla bych ho klidně i bez chleba.“

„Prima. Tak ti ráno namažu taky krajíc chleba s máslem, ale teď už bez pardonu spát. Dobrou noc.“

„Dobrou. A příště mi budeš vykládat, jak byla malá tvoje maminka…,“ mumlala už v polospánku Johanka.

A potom přijdu nepochybně na řadu já a pak nejspíš dětství Johančiny maminky. To je ale maminek!

Tak zase příště.