Dělala jsem pořádek v psacím stole. Z jednoho papíry přetékajícího šuplíku vypadl dopis. Dostala jsem ho asi před deseti lety od Zuzky, o generaci mladší kamarádky. Za jakých okolností, v jaké situaci, z jakých důvodů, to už je dnes jedno. Jeho obsah patřil bezpochyby k těm pověstným kapkám, co hloubí kámen ne silou, ale častým padáním. Na svém významu dodnes nic neztratil a možná padne na úrodnou půdu i u vás.

Milá Moniko,

možná tento dopis nebude ani moc uspořádaný ani moc objevný, ale tak už to chodí, když člověk jen tak sedí a začne něco přicházet.

Sedím a přemýšlím nad „babičkou v šátku“.(No, a teď se těm souvislostem nevyhnu. Matně si vzpomínám - byla jsem tehdy babičkou teprve krátce - že v té době začaly neshody mezi mnou a starší dcerou. Měla jsem pocit, že by ze mne chtěla mít „babičku v šátku“, ženu, která rezignovala na svůj život a žije jen pro své děti a svá vnoučata… A vzpouzela jsem se. Bojovala. Trápila se. A měla pocit viny. A nevěděla si s tím a ani sama se sebou rady.) Mám známou, pokračuje dopis, jmenuje se Simona a žije v Německu. Je hysterická, neurotická, má bulimii – a občas zavolá. Znám se spíš s její maminkou, blížencem Klárkou, vede jógu, letos oslavila padesátku, vypadá perfektně, nicméně je stejný neurotik jako dcera (když se přestane ovládat). Simona nedávno volala, že si začíná uvědomovat, že spousta jejích potíží a frustrací pramení z toho, že vlastně nikdy neměla maminku – že měla skvělou starší sestru a kamarádku (v Klárce, samozřejmě). Neobviňovala ji, jen jí to přišlo jako objasnění jejich vztahu.

A jak tak nad tím přemýšlím, napadá mě, že možná nechceme starostlivou maminku nebo babičku v šátku jako pečovatelku, která rezignovala na svůj život a žije prostřednictvím nás. To určitě ne. Ale někoho, kdo má větší nadhled než my a je laskavější než jsme my. Někoho, kdo nás dovede pochopit, i když my samy si nerozumíme, ale přitom vydrží a nemluví nám do našich rozhodnutí. Někoho, kdo se nestresuje zbytečnostmi a maličkostmi jako je třeba vzhled, což ale neznamená, že o sebe nedbá. Jen není nervózní z toho, že vše neodpovídá jeho představě – což pak vnitřně přenáší i na nás, takže se dovedeme lépe akceptovat takové, jaké jsme. My to víme „hlavou“, ale ona to už žije – to nás uklidňuje, protože tam taky směřujeme, do maminek a babiček „v šátku“. A můžeme jít s klidem a nemusíme se strachovat, jestli nebudeme nakonec jako ona, protože v ní máme svůj vzor. Její klid pramení i z toho, že už tak zoufale netouží po své seberealizaci, protože přišla na to, že je úplně jedno, jestli člověk maluje obraz nebo myje nádobí. Když to dělá s láskou a radostí, není v tom žádný rozdíl. Je si vědoma, že vše, co dělá, dělá dobrovolně a to ji naplňuje štěstím a spokojeností. Proto už nemá potřebu se předvádět před svým okolím, aby si jí všimli, aby ji viděli v určitém světle. Přebývá v klidu a harmonii sama se sebou a nemá potřebu dávat to druhým okatě najevo, protože se tím sama nezabývá. Neznamená to, že by byla bez chyby, ale protože ani ona nám nic nezazlívá, jsme i my schopné „shovívavého“ úsměvu – vždyť je to přece maminka, babička „v šátku“. Ona má ráda celý svět a svět má rád ji.

S láskou Z.