Syn mi vyčítá, že jsu moc mírná. A kluci jsou rozjívení, co jednoho nenapadne, to pochytne od druhýho. A ten starší, jaký ten nosí slova ze školy! A nic na něj neplatí, ještě navádí toho mladšího.“

„A jaký slova?“ zeptala se paní sedící naproti.

„No to já ani nemůžu říct, já tak nemluvím… No třeba šulínek – no to se přece neříká!“

„Šulínek? Tak toho bych klidně… připustila.“ Slovo „skousla“ které jsem už měla na špičce jazyku, jsem naštěstí zavčas polkla.

„Ale to se přece neříká!?! A taky jsem ho cestou ze školy slyšela říkat spolužákovi, že máma je blbá. To je přece hrozný! Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Řekla jsem mu, že jestli tak bude mluvit, Mikuláš mu nic nepřinese. Jen se smál.“

„No, já bych se asi v klidu, třeba později, až doma, zeptala, proč si to myslí…“

„No, třeba to slyšel, třeba to snacha řekla….,“ připustila paní. Ale ihned rozhorleně dodala: „Ale to se přece neříká! To přece nemůže říkat! O vlastní mámě!“

„Nemůže říkat… a proč? Když to koneckonců jeho máma o sobě, možná, jak říkáte, prohlašuje. Vždyť, ruku na srdce, kolikrát jsme o sobě něco podobného samy řekly? Děti nevyrůstají ve vzduchoprázdnu a vychováváme je příkladem, vzorem, nikoli tím, co jim říkáme a co je navíc mnohdy v rozporu s tím, jak jednáme…“

„Ale tak přece nemůže mluvit! A mladšího navádí, aby mně řekl „babko“! A tuhle, když jsem se proti „babce“ ohradila, mně řekl „babčo“. Copak to je hezký? Já jsem babička, tak mi má říkat babičko…“

Rozproudila se živá diskuse o používání vulgarismů mezi mládeží, zejména učňovskou, vzduchem prolétlo několik prvních slabik typu „pi-„ a „ku-„ – protože „to se přece (celé) neříká“… A já tu chvíli využila k mlčenlivému zamyšlení nad hrůzným stavem mladší generace. Kde se vzala? Taková, jaká je? Že by spadla z višně? Nebo z nebe? Nu, podle rozhořčených reakcí některých účastnic spíše vylezla z pekla… Žel, obávám se, že tak lehce se odpovědnosti nezbavíme. On ten pubescent, kterého tuhle ta paní slyšela v tramvaji prohlásit, že jeho matka je „pi-„, (abych se tedy nezachovala, jak se nepatří) možná celých svých – náct let tohle o své mámě slyšel denně prohlašovat svého opilého tátu. Anebo má pocit, že bez výrazů podobného kalibru neobstojí v partě svých vrstevníků, v čemž má možná pravdu, a jemu na tom při tom záleží nejvíc ze všeho. Kdo ví. Ale zpátky k babičce a jejím vnukům. Děti samozřejmě zkouší, kam až mohou zajít. A hranice je třeba nastavit. Nehodlám tady zplodit pedagogický elaborát, ani se k tomu necítím být kvalifikována a nepochybně ani povolána, nicméně přesvědčení, že připravená vařečka ani lakomý Mikuláš tu práci neodvedou, si vyslovit dovolím. Stejně tak jako si dovolím domněnku, že věta „to SE neříká“ je pro děti minimálně matoucí ne-li nic neříkající. Vezmou ji, v lepším případě, jako informaci, že nějaký „SE“ taková slova z pusy nevypouští. Tak jo, ale já jo, babčo.