Nu, jak jsem bojovala s rakovinou… Dlouho. Než jsem pochopila, že bojovat nemá moc smysl, že důležité je pochopit – alespoň pro mne. Svých několik let s rakovinou jsem popsala ve své knize, která vyšla v prosinci minulého roku – „Rakovina a já aneb OD NEMOCI K MOCI“.

Jsem rakovině za mnohé vděčná, i když bych byla pochopitelně radši, kdybych k tomu, k čemu jsem dospěla díky ní, došla bez ní. Asi to jinak nešlo.

Nebudu líčit roky hledání, zápolení – napřed s nemocí, pak hlavně sama se sebou, neochotu něco ve svém životě změnit, strach… Každý to máme jinak. Já se ptala PROČ?. Nevím, jak moc přesnou a vyčerpávající odpověď jsem získala, ale jedno vím zcela jistě: Nemůžeme být zdraví, žijeme-li v nezdravých vztazích. A to, bohužel, žijeme. Minimálně v těch celospolečenských. Lékaři se všemi výdobytky moderní medicíny nám mohou dát čas, ale uzdravit se musíme my sami. Žádná nemoc, ani rakovina, nespadla z nebe, neonemocněli jsme - ani náhodou - náhodou. Nemoc je logickým vyústěním našeho způsobu života, čímž nemyslím jen to, co jíme, co pijeme a jak se hýbeme či nehýbeme, ale také – a především – to, jak a co myslíme, jak se chováme – k druhým i k sobě. Celý náš svět je nemocný, není možné, abychom my jako jeho součást byli zdraví.

Nevím, zda mám „vyhráno“. Zvyk je železná košile a naše zvyky (velmi často zlo-zvyky) se nás drží jako klíšťata. Vlastně spíš my jich. Je pohodlné setrvávat ve svých malých či velkých lžích, přetvářkách, manipulacích, negacích. Pravda a láska jsou pojmy silně zprofanované, úcta k životu věc neznámá, sebevědomí se zaměňuje za nabubřelost, respektu k sobě i druhým jsme se neměli kde naučit. Jak jsem bojovala s rakovinou… Asi tak, jako jsem celý život bojovala se vším, co se mi příčilo – s názory rodičů, dětí, manžela… Bez respektu. A buď zvítězila, nebo prohrála, buď jsem je převálcovala, nebo zacouvala. V neochvějné jistotě, že to jinak nejde. Pravda vítězí. Jenomže jaká? Moje? Tvoje?

Z místa jsem se pohnula v momentě, kdy jsem rakovinu vzala pořádně na vědomí. Ne jako „tu mrchu“ jak bývá často nazývána, ale jakou součást mě samé. V momentě, kdy jsem začala „spolupracovat“, kdy jsem se začala ptát, co mi přišla říct a kdy jsem jí začala naslouchat, když jsem začala tušit, k čemu ji „potřebuji“. V momentě, kdy jsem připustila, že nemusí být v mém životě, v mém pojetí života, v mém přístupu k druhým, k sobě samé, všechno v pořádku. V momentě, kdy jsem začala měnit své myšlení.

Možná to jde jinak. Možná to nemusí být tak vědomě. Ale beze změn ve svém životě se uzdravit nemůžeme. A kdyby tohle začala brát na vědomí medicína, kdyby s tímto faktorem začali pracovat lékaři, kdyby začali léčit lidi a ne bojovat s nemocemi, kdyby spojili moderní medicínu a vědu se vztahem k pacientovi jako k člověku a ne jako k porouchané věci, možná bychom i ušetřili :-). Ale to bych po našem (a nejen našem) zdravotnictví chtěla nemožné. Tudy cesta zřejmě nevede.

Co tak podívat se na nemoc jako na způsob komunikace? Nesmysl? Nemyslím. To bych musela popřít svoji vlastní bolestnou zkušenost. A co tak citát z knihy „Pragmatika lidské komunikace“ (Paul Watzlawick, Janet Beavin Bavelasová, Don D. Jackson):
„Význam, který má symptom pro chování, spočívá tedy v tom, že ovlivňuje druhé způsobem, který pacientovi umožňuje, aby byl zproštěn zodpovědnosti za toto ovlivňování. V tomto smyslu se symptom stává jevem primárního mezilidského významu, na který se příliš nehodí pojem sekundárního zisku z nemoci.“
A když už jsem zavolala na podporu svých myšlenek slova slavných - R. Dahlke nazývá nemoc „řečí duše“. A Voltaire řekl: "Lékaři předepisují léky, o nichž toho vědí málo, proti nemocem, o nichž vědí ještě míň, lidem, o kterých nevědí vůbec nic." Co se od té doby změnilo? Nepochybně toho lékaři vědí víc o lécích i o nemocech, ale o lidech? O volání jejich duší nemluvě.