Naopak – byl u ní, dokonce se na ni usmál, strpěl pohlazení po vlasech, snědl jídlo, které připravila, a vzal ji sebou do hospody. Tam se ovšem s kamarády opil, pohádali se a začalo to znovu. Nebývalo tomu tak vždycky. Když se před pár lety seznámili, byl pozorný, veselý, dychtivý, roztoužený, milý, pozorný, plný plánů, nápadů, přátel. I Zdena taková tehdy byla. Richardovi z té doby zůstaly nápady a kamarádi, Zdeně zbyly vzpomínky. Richard své nápady realizuje, Zdena sedí doma, sžírá se představami, kde Ríša zrovna je a s kým, a čeká. Až zavolá (ona už nevolá, protože ho to vždycky strašlivě rozčílí), až přijde, až na ni bude mít čas a náladu a možná i chuť. Vzdala se své práce, svých snů, svého bytu, své touhy po dítěti (protože Ríša už dvě někde má a další nechce), svých přátel, svých koníčků, své nezávislosti.

„ Kam se to všechno podělo? Co jsem udělala špatně? Asi všechno… Všechno jsem zkazila…“

„Ty?“

„No, on to říká. Že je to všechno moje vina. Že žárlím… Ale řekni mi, co si mám myslet? Copak si můžu myslet něco jinýho, když se tak ke mně chová…. Ani žádný scény mu nedělám. V noci mu přišly čtyři esemesky, jenom jsem řekla „přišly ti esemesky“ – začal strašně řvát…Stydím se, ale vlezla jsem mu do mobilu, no, bylo jich tam několik, já nevím, možná si psal s bejvalkou, bylo tam i něco o dětech. Ale je to divný, v noci, nemůže jí přijít na jméno a …. a ani se ho nemůžu zeptat, zabil by mě asi. Co si o tom myslíš?“

Nevím. Něco „si myslet“ je k ničemu. Snad, že na každý vztah jsou dva. A že tonoucí se stébla chytá. A že říkat to je rovněž k ničemu. A všechno ostatní budou jen domněnky. Taky k ničemu. Nevím, jak Zdeně pomoci. Vyslechnout ji? No, asi se jí uleví, jako vždy, na chvíli. Poradit? Nemám co, nevím co. To, že já bych dávno odešla nebo ho vyhodila nebo se do podobné situace nejspíš vůbec nedostala, nemá cenu z pusy vypustit. Ona není já. Ona by zase nedělala věci, kterých se dopouštím já.

„Cítíš se asi hrozně…“

„ Jo, to jo. Jsem jakoby v šoku. Já se mu snažím uvěřit… Tolikrát mi říkal, že mi nikdy nebyl nevěrný, že by mi to neudělal… třeba nelže…. Mám akorát strach, hrozný strach, že ho ztratím…“

„Chápu, že nechceš zůstat sama, ale moc nerozumím tomu, že ti takový život připadá lepší…“

„Já nemůžu uvěřit, že mi lže, že to teda asi všechno, čemu jsem věřila, byly lži, to přece není možný, co když mluví pravdu, co když si to fakt vymýšlím?“

„Tu ženskou možná, ale to, jak se k tobě chová….“

„No já za to asi fakt můžu sama. Kdybych se já chovala jinak, třeba ba se i on choval jinak… Jako dřív…“

„Hm… A jak třeba myslíš to svoje „jinak“?“

„No, kdybych nevyšilovala, kdybych byla vždycky milá a v pohodě, sousedka mi říkala, že takový věci se stávají, že kdybych mu vytvořila pěkný klidný domov a vydržela…“

Což je sice hezké, ale někdy nepochybně nad lidské síly. Být milá a v pohodě… Ale jak na to, když se věci mají tak jak se mají? A vede to vůbec k vytouženému cíli? A chce on vůbec „pěkný klidný domov“? A co chce ona?

„Vždyť se snažíš. Být milá, ovládat se, nehádat se, mlčet, případně všechno odkývat….“

„Jo, to máš pravdu, vylítnu, akorát když se napiju… A stejně… jaksi to k ničemu není, to snažení, že? Ale co už teď můžu dělat? Jestli někoho má, snáz teď ode mě odejde, když se naštve… Nemůžu nic. Cítím se příšerně. Jako kus hadru. Ale já ho nechci ztratit! Nechci nic riskovat. Chci, aby se mnou zůstal!“

Už zas myslím v příslovích – že risk je zisk a strach špatný rádce. Ale jen se zeptám:

„Za každou cenu?“

„Jo, za každou cenu.“

Tak to ji asi budeš muset zaplatit, moje milá. Rozloučily jsme se a ještě než se zavřely dveře, projela mi hlavou věta:

„Ze strachu, aby neztratila Richarda, ztrácí sama sebe.“

Cena nejvyšší.