Hm. Možná jsem se dívala na jiný film, nebo jinýma očima. Jistě, i o vztahu matky a dospělé dcery, jistě, i o matce a jejím hledání po odchodu dcery z domu, jistě. Ale já jako leitmotiv viděla příběh Emmy, dcery. Krásná, mladá, citlivá, hodná, něžná, veselá, živá, zamilovaná.
Bylo varování matky den před svatbou necitlivé? Kruté? Bylo projevem mateřské jasnozřivosti nebo sobectví? A byla láska Emmy skutečně „jenom“ láska nebo i příležitost odejít z domu, od matky, jejíž láska pravděpodobně dusila? A byla poté její oddanost dětem, manželovi a domácnosti láskou nebo neschopností postavit se sama za sebe?
Po svatbě se odstěhovala s manželem přes dva státy - do města, kde on dostal místo na universitě. V zápětí první dítě, pak brzy druhé. Roky sama doma s dětmi, bez přítelkyň, bez peněz, milovaný manžel s nadhledem, úsměvem, šarmem a neochotou zapojit se jakkoliv do chodu domácnosti a péče o děti, celé dny a zřejmě i večery na universitě (a možná nejen z pracovních důvodů), do toho třetí dítě, což znamená už zcela neúnosnou finanční zátěž, podezírání z nevěry, občas hysterický výbuch, který ovšem těžce nesou děti, takže raději přemáhat, potlačovat, stejně to k ničemu nevede, manžel doma ještě míň, sílící podezření, pak chápavý, stejně nešťastný, laskavý, hodný a něžný soused, utajovaný vztah, jasně, náhražka, ale jak jinak nasytit ten zoufalý hlad po lásce, něze, porozumění, sdílení… A znovu stěhování přes půl Ameriky, protože manželova kariéra (a taky milenka, ale to zatím ještě nevíme) si toho žádá. Kamarádky ze školy mají své kariéry, Emma tři děti, záletného manžela, bídu s nouzí a čerstvě dvě uzliny v axile. Rakovina. Rakovina, na kterou záhy zemře.
No, je to film z roku 1983, dnes by měla možná víc času. Využila by ho? Možná ano, to málo, co jí daroval scénář, stačilo ke sblížení s matkou. Možná to dalo (i když to může znít absurdně) víc matce, minimálně schopnost projevit své city, otevřít se. A to není vůbec málo. Manžel šel taky trošilinku do sebe. Ale dokázala by Emma změnit svůj život? Ať už sama nebo s manželem? Dokázala by žít svůj život? Nejen život svého muže (a svých dětí)?
Dokážeme to my, které jsme také zaplatily svou „cenu za něžnost“? Ženy, pro které byl (je) „zájem manžela“, rodiny, na prvním místě, ženy, které se (své zájmy) obětují iluzi „klidu“, ženy, které druzí často obdivují pro jejich trpělivost snášet, sílu vydržet, energii zvládnout - problémy své i cizí, odhodlání pomáhat druhým, schopnost vytvářet kolem sebe harmonii, nést na svých bedrech odpovědnost - i za jiné, být za všech okolností výkonné, upravené, usměvavé… To všechno často přečasto na svůj úkor. Jsou obdivuhodné? Úžasné? Nebo snad hloupé? Slepé? Hluché? Od všeho asi trochu, ale hlavně jsou, jaké jsou. Jaké se naučily být, v rodinách, v prostředí, ve vztazích, do kterých se narodily. Neměly na vybranou. Jak často a jak moc nechtěly být jako jejich podrážděné, nespokojené, hašteřivé matky… Tak co udělaly? Šup s nespokojeností, vztekem, zlostí pod koberec! Přece nebudou riskovat ztrátu partnera! Že ho možná ztratí stejně? Byl to bídák, tolik pro něho obětovaly! Jo, sebe. Ale fakt kvůli němu? Ne náhodou kvůli sobě? Kvůli svým pokrouceným představám o lásce, kvůli svému strachu, své nejistotě, nedostatku sebedůvěry, kvůli svému pohodlí… Sebe ztratily. A možná je rakovina nebo kterákoli jiná vážná nemoc prvním dostatečně silným impulsem ke změně. A k návratu „k sobě“, k životu. Možná.