Tom jako milující otec rodiny a současně mafián-zabiják mstí vraždu své ženy a mladšího syna a současně zachraňuje život syna staršího i svůj.

Na útěku se otec se synem sblíží a malý Michael se ptá velkého:

„Tati, měl jsi mě i bráchu stejně rád?“

Otec se na syna zkoumavě zahledí a odpoví:

„Ano.“

„Nechoval ses k nám ale stejně.“

„Nechoval. Možná to bylo tím, že Petr byl takový roztomilý klučina…“

Syn ztuhne.

„… a ty jsi stejný jako já. A já jsem nechtěl, abys byl jako já.“

V závěrečné přestřelce stačí smrtelně zraněný Tom Hanks ještě zastřelit svého vraha, který se chystá zabít i jeho dvanáctiletého syna. A zabrání tak tomu, aby – možná – vystřelil prvně ve svém životě i syn…

Poslední věta filmu je:

„Táta si ze všeho nejvíc na světě přál, abych nebyl jako on. Nikdy v životě jsem už nevzal střelnou zbraň do ruky.“

Nabízí se otázka:

„To musela zemřít Michaelova matka a mladší bratr, aby on sám nešel ve šlépějích otce?“

Zřejmě ano.

Řeknete - film. Povím vám příběh všedních dnů.

Jedna z mých kamarádek se před lety ošklivě pohádala s dcerou, ve zlém se rozešly.

Dcera se vdala, povila dítě, rozvedla, přestěhovala. To se kamarádka dovídala tak různě – náhodou, po troškách, od dobrosrdečných i škodolibých kamarádek, sousedek, příbuzných, známých. Vnuka viděla poprvé a naposledy - náhodou - před třemi lety u své tety, která se v té době s nezdárnou praneteří občas stýkala.

Bolelo to, všechno to moc a moc bolelo. A kamarádka kolem sebe začala budovat obranou tvrz. Pěkně se v ní během let zatvrdila, směrem k dceři koukala jenom střílnami, kuše v pohotovosti. Na jakoukoli snahu dostat ji z tvrze ven, namítala, že nemůže vystrčit ani nos, jelikož by jí ho dcera okamžitě ustřelila. Ne tak aby vyšla ven celá, to by ji sejmula první dávkou. Nevím, možná dcera skutečně slídila kolem hnána nezřízenou touhou lovkyně nosů po další trofeji. Nevím, ale jak je obě a celý příběh po celou tu dobu mám možnost sledovat, řekla bych, že i ona zůstávala ve své tvrzi a možná občas preventivně vystřelila ze škvíry ve své obranné věži, aby matce dala jasně najevo, že třikrát běda, jestli se opováží přiblížit k vykolíkované hranici. Nicméně ona nos před časem přece jenom vystrčila - a dostala po něm. Zavolala, ale kamarádka telefon nezvedla. Aby nepřišla o nos.

Co všechno bylo ve hře? Co bylo stavebním kamenem tvrzí? Uražená ješitnost, zraněná pýcha, křivda, bolest, falešná hrdost, nedorozumění, zášť, zlost, vina, trpkost, zatvrzelost, boj za svou pravdu, neústupnost? A co chybělo? LÁSKA. Tedy, chybělo, ona se ztratit přece nemůže, jen byla zasypaná a na ní ty tuny zdí. Za-tracená.

Dnes jsou obě tvrze v rozvalinách, matka s dcerou se na dálku drží v objetí. Stavební kameny se rozpadají na prach a konečně dovolily lásce, aby napsala první SMS: „Myslím na vás.“

Co tak najednou? Vnoučka na dovolené v zahraničí srazilo auto. Leží na jednotce intenzivní péče a možná bojuje o život.

Zloba je pryč a kamarádka se ptá:

„To se muselo stát něco tak strašného, abychom k sobě opět našly cestu?“

Vypadá to tak.