Úvodní strana / Sloupky / Chřipková sezóna

Chřipková sezóna

Jako kdybych to nevěděla. Jako kdybych se o tom tolikrát nepřesvědčila. Jako kdybych o tom stokrát nepsala a tisíckrát nemluvila. Ne, nic to nepomohlo. Opět jsem si naběhla, opět nasedla na lopatu. Automaticky a samozřejmě.

 

Užuž jsem začínala psát „začalo to únavou“. Ne, začalo to tak dva týdny předtím. Ale budiž, teď začnu únavou. Následoval ucpaný nos, bolest hlavy, škrábání v krku, pak dva dny 38,5°C, z pokašlávání se vyklubal urputný a vysilující kašel, rýma zalezla do všemožných dutin. Tři čtyři dny v posteli, čaj z divizny, zázvoru, šalvěje i černého bezu, med, citron i slivovice, česnek a cibule. Další dny už v poloze svislé, leč léčba teplými tekutinami a vitamíny pokračovala – a do toho rozvíjející se opar. K čertu! Co je zas tohle? Proč? Kde se vzal? Nu ano – zima, všude plno bacilů,… Ale vždyť já přece dávno vím, že to nestačí ani ke chřipce, ani k oparu. No dobře, takže únava. Ale z čeho? Do práce nechodím, vyčerpaná fyzicky nemám být z čeho, ani na lyžích jsem letos nebyla, ve stresu taky nejsem… Jím ovoce i zeleninu – vitamíny mám, na procházky chodím – tedy i pohyb na čerstvém vzduchu,… Že bych nějak výrazně prochladla? To si neuvědomuji… Potřeba odpočívat? Tu mohu uspokojit i bez chřipky. Oslabená imunita? No, dlouhodobě jistě ano, ale přece jenom – co tím spouštěčem bylo právě teď?

Na odpověď jsem nečekala dlouho. Zazvonila sousedka:

„Ahoj, tak jak ti je? Nesu ti mandarinky. Můžu dál?“

Náladu jsem na ni zrovna neměla. Nicméně jsem ustoupila a vpustila ji do bytu. Hm. To si ale říkám až teď.

„Tak co? Byla to chřipka?“

„Nevím, možná. Už je mi líp, ale venku z toho nejsem. A začíná se mi dělat opar…“

„Opar?“ zamyšleně se na mě podívala. „Jestli to nemáš z těch hnusů, co jsem na tebe denně valila… Víš co, já radši zase půjdu.“

BING !!!

Ty jo! To je sebereflexe!

Napůl duchem nepřítomná jsem zavřela dveře a začala loupat mandarinku. Jo, to je ono. Začalo to opravdu dva týdny předtím. V den, kdy přišla poprvé, aby se vymluvila ze svých trablů. Mluvila a mluvila, nechápe, co je jí to pořád děje, nic se nedaří, všechno špatně, nikdo ji nemá rád, doma to vypadá bledě, rozvod visí ve vzduchu už měsíce, v zaměstnání jakbysmet, akorát ve vzduchu místo rozvodu výpověď,…. Trpělivě jsem poslouchala, soucítila, pokoušela se nabídnout trochu jiný pohled na ty hrůzy, povzbudit. Odcházela veselejší.

„Tys mi tak pomohla! Já se zase zítra na chvilku stavím, jo?“

Kdo by nepomohl? Komu by ten výsledek neudělal radost? Jistě, zastav se.

Druhý den v bleděmodrém. Třetí den pauza, ale čtvrtý den půldruhé hodiny po telefonu. Nemůže vyjít na ulici, jelikož je uřvaná – výpověď má na stole. A tak to pokračovalo skoro dva týdny. Příkoří, deprese, beznaděj, zoufalství, bezmoc, stížnosti na kdeco rodinnými příslušníky počínaje a kolegy konče. Láhev spíš prázdná než poloprázdná. A já nalévala – naději, odvahu, povzbuzovala, podporovala, dolovala z ní jiné úhly pohledu a možnosti řešení, a vůbec si neuvědomovala, že už beru „ze svého“. Skončilo to, až jsem ulehla a fakt už neměla sílu, o kterou bych se rozdělila. Teprve tehdy jsem byla schopná říct:

"Prosím tě, dnes ne, necítím se dobře."

Tak výrazně jsem už nesjela dlouho. Přesně ve smyslu pravidla „Dokud můžu, tak nemůžu (přestat, odmítnout, odpočívat, neudělat,…)“

Takže staronové poučení:

1/ přestat konečně tak přeochotně nastavovat záda,

2/ jednat s rozmyslem, nikoli ukvapeně,

3/ při vstřícnosti k druhým nezapomínat na sebe, své zájmy, pocity a potřeby,

4/ nedávat přednost starání se o druhé před péčí o sebe (alespoň ne automaticky, bez rozmyslu a ne-vědomě),

5/ v klidu odmítnout cokoli, i pomoc druhému, když to tak cítím (když se necítím, to už je pozdě :-)).