Dědicové jsou tři. Kromě mého téměř devadesátiletého tatínka taky moje sestřenice a bratranec. Ona od Jihlavy, on od Žatce. Kontakt na ně nemáme. K předvolání je připojen formulář plné moci s poučením, že dědic (můj táta) může zplnomocnit jinou dospělou osobu…

„Tam musím jet? Kvůli třetině z osmdesáti korun?“ptá se nevěřícně táta.

„Zdá se. Nebo někdo, koho pověříš. Víš co, já tam zavolám a zkusím to nějak rozumně domluvit,“ ujala jsem se iniciativy. Jak jinak. Táta sotva chodí a já jsem přece hodná dcera a právnička k tomu.

I zavolala jsem do Třebíče poprvé. Notářská tajemnice mě chápala, ale pomoci nedovedla. Můj návrh, aby si za to dědictví koupila čokoládu, neprošel. Zavolejte v pondělí, bude tu paní magistra. V pondělí taky nemám štěstí. A pak jsem to pustila z hlavy. Koneckonců - obyčejná zásilka…

Před týdnem přišel tatínek znovu. V ruce opět obálku, větší, s barevným pruhem. A jéje! Tentokrát už doporučená zásilka.

„Tys tam nevolala!“ prohlásil popuzeně a vyčítavě. „Nevyřídilas to. A teď mi vyhrožují pokutou.“

Skutečně. Nové předvolání a pod pohrůžkou pokuty až 50000,- Kč. A já za to můžu. Ach jo.

„Počkej, zavolám tam hned.“

Volám do Třebíče podruhé. Notářská tajemnice mě opět chápe, ale pomoci nemůže.

„To se nedá nic dělat, někdo budete muset přijet. Zítra zavolejte paní magistře, jistě se domluvíte.“

Oznamuji výsledek tátovi.

„Ale tentokrát tam zavoláš!“

„Jistě, zítra v deset jí mám volat. Odpoledne ti přijdu říct, jak to dopadlo.“

Sotva odejde, volám bývalé spolužačce, taky notářce. Líčím jí vzniklou situaci.

„Nejjednodušší bude, když tam zajedeš. Udělej si výlet, v Třebíči je krásně opravené židovské město,“ směje se.

„To myslíš vážně? Strávím tím celý den, tátu potáhnu ověřit podpis plné moci, kvůli dvacce? To fakt nejde řešit jinak?“

„Nejde, projednat se to musí. Porostou vám náklady. Poštovné a tak. A taky by si mohli účtovat notářskou odměnu, šest stovek…“

„To nemyslíš vážně! Do prdele!“

„To myslím. A neklej. Dobře ti radím, zajeď tam a sprovoď to ze světa.“

Uff.

Další den volám paní magistře. Po hlase mladá, příjemná, ochotná. Ale pomoci nemůže. Do Třebíče budu muset. Ujišťuje mě, že odměnu u tak bagatelních částek neúčtují, jen skutečné náklady, takže poštovné. I kdyby druzí dva dědicové opět nepřijeli, vyřídí to pak s nimi už písemně, ale aspoň někdo se musí dostavit osobně a navrhnout znění dědické dohody. No tak jo, pojedu, co bych neudělala pro klid v rodině.

Odpoledne jdu poreferovat tátovi. Rozčiluje se, je nespokojený, budu ho muset zavézt na obecní úřad kvůli ověření podpisu, ve středu je svátek, tak až v pondělí a předvolání je na úterý…. A já cítím, jak ze mne utíká energie. Sednu si, mlčím. Táta zpozorní.

„Tobě není dobře?“

„Jsem unavená, to bude dobrý,“ mávnu rukou.

„Já pojedu s tebou,“ rozhodne se náhle mužně můj otec. To už je na mě opravdu moc.

„Prosím tě, proč?“

„Abys tam nebyla sama.“

„Tati, to je od tebe hezký, ale je to zbytečný. Já se tam bát nebudu. “

Dvě hodiny tam, dvě zpátky. Mezi tím jednání. Táta, který už nechce jet ani devět kilometrů do Židlochovic a šouravými kroky absolvuje jednou denně cestu do obchodu přes ulici a pak už jen přes dvůr na lavičku pod břízou…

„A taky by bylo asi lepší, abych u toho byl osobně, když se to týká mě.“

Mám toho dost.

„Víš co, nechme toho, v pondělí zajedeme na obecní úřad a v úterý zajedu do Třebíče sama. Ahoj.“

Ale při samotném pomyšlení na tu nevyhnutelnou cestu na mě padá únava ještě větší.

Za hodinu přijde máma.

„Jarek (táta) má výčitky svědomí, že tě s tím tak otravuje. Napadlo ho, že by s tebou měl jet Franta.“

To se mi snad zdá.

„Mami, Franta je v práci. Už to, prosím tě, nechte.“

Maminka odchází.

„Taky mohl říct Markovi…“, brblá si cestou.

Bing ho! To teda mohl! Proč by nemohl do Třebíče brácha? Proč vždycky já? Vůbec mě taková možnost nenapadla. Táta přijde jako vždy za mnou, potřebuje pomoc a já automaticky začnu konat. Možná zbytečně… Klasika. Cítím, jak se ve mně zvedá vztek. Jsem já to ale iniciativní nepostradatelná husa! Vem to čert, nějak to dopadne.

Následující den přijde opět táta.

„Mohl bych s tebou mluvit?“

„Jistě, posaď se.“

„Pusť tu Třebíč z hlavy. Už jsem se domluvil s Robertem (synovec). Zaveze mě tam.“

„Ty tam vážně pojedeš? A co nohy?“

„Že mě bolí nohy, to přece není důvod, abych nemohl jet do Třebíče. Pojedu. A když budou bolet moc, tak mi Robert zastaví a já si je protřepu,“ natahuje táta nohy a ukazuje, jak si je protřepe. „A tím pádem nemusíme na obecní úřad. A bude to tak lepší. Je to přece moje věc, tak si to vyřídím nejlíp sám. Nezlobíš se?“

„Proč bych se zlobila? Sice mě to překvapuje, ale je to tvoje rozhodnutí. Jsem fakt často unavená a do Třebíče se mi nechce ani trochu.“

Vida, jde to i beze mě.

„To jsem si oddechl, Květa (máma) říkala, že s tím nebudeš souhlasit.“

„Ale tati, proč bych s tím neměla souhlasit? Když si to tak přeješ…“

Usmívá se, pokládá mi ruku kolem ramen, na okamžik se moje hlava ocitne na jeho rameni. Zcela nevšední okamžik. Táta a dcera. Velký táta a malá dcera. Kdy jsem to zažila naposledy? Nepamatuji se. Jestli vůbec někdy.

A pak že únava je špatná. A byrokracie akorát na stížnost k ombudsmanovi. Chyba lávky!