Úvodní strana / Sloupky / Dát životu smysl

Dát životu smysl

Málem jsem vrazila do staršího šedivého pána. Probrala jsem se z nějakých nesmyslných úvah, zamumlala omluvu a - ztuhla.

Neviděli jsme se léta. Skoro jsem ho nepoznala. Kdysi hezký ramenatý černovlasý kluk, který nezkazil žádnou legraci, skvělý tanečník, zpěvák, aktivní sportovec, lamač dívčích srdcí. Dnes ramena skleslá, chůze pomalá, jiskra v oku tatam. Zamířili jsme do nejbližší kavárny.

„Jak se máš? Co děláš?“ zeptali jsme se současně.

Začal. Během půl hodiny na mě vysypal všechny zásadní události posledních dvaceti let. Sňatky, rozvody, rozchody, děti, alimenty, úrazy, stresy v zaměstnání, nemoci. Spíš ztráty než zisky, tak to alespoň vyznívalo. Než se vzpamatoval z poslední rozvodu, začala firma, u které byl celý život zaměstnán a s maximálním nasazením pracoval v přesvědčení, že tam vydrží až do důchodu, propouštět. Podobně jako kdysi já i on propustil postupně všechny své podřízené a před třemi lety přišla řada na něho. Padesátka na krku, řada neúspěšných výběrových řízení, deprese, antidepresiva, hlubší deprese, pořád žádné zaměstnání, hluboká deprese, psychiatrie, silnější antidepresiva, bolesti svalů, kloubů, analgetika, silnější analgetika, … Dnes invalidní důchod, žádná perspektiva, žádná budoucnost, ráno do samoobsluhy, nejradši jen doma, hodiny s pohledem upřeným na strop, žádní přátelé, všechno co poslední léta měl, bylo spjaté s prací, beznaděj.

„Už jsem na tom byl i tak, že jsem to chtěl skončit,“ řekl s pohledem upřeným kamsi nad mou hlavu. Asi jsem se zatvářila vyděšeně, protože honem dodal:

„Neboj, už ne, neskočil jsem, došlo mi, že mám rodiče, kluky, to jim nemůžu udělat, ublížil bych jim.“

Aspoň to. Lepší bude, až bude chtít žít kvůli sobě.

„Já vím, že se z toho bludného kruhu musím dostat. Přemýšlím o tom.“

No, s těmi léky se asi moc dobře nepřemýšlí, ne tak koná. Ale pořád žije. Pořád má šanci. Nedávno jsem byla na pohřbu jiného kamaráda. Ten skočil. Bylo mu, pravda, o deset let víc.

Nemoci, nezaměstnanost, osamělost, závislosti. Není vůbec snadné se z toho dostat. Jsou chvíle, kdy se to zdá nemožné, nám dochází síly, život je tak těžký, k neunesení. A pak stačí krok – nemusí být přes zábradlí v patnáctém patře, můžeme se vzdát třeba nemoci. Kdo nezažil, nepochopí.

Pak jsem povídala o sobě. Nevím, jak moc mě vnímal, vypadal dost nepřítomně. Trochu ožil, když jsem povídala o lidech, kteří mi pomohli.

„Pošlu ti kontakt. Za pokus nic nedáš. Pořád lepší než sedět doma a koukat do zdi, ne?“

„Pošli, popřemýšlím o tom.“

Ach jo. Kontakt jsem poslala. A přišla odpověď:

„Díky, zkusím to!!!“

Hurá! Že to ještě nic neznamená? Znamená. Už se odlepil ze židle. Možná zase zasedne, ale taky zase vstane. Je bojovník, znám ho, nemohl se tak moc změnit. Najde lidi, kteří mu pomůžou, najde důvod, proč žít. Dá svému životu zase smysl. Věřím mu.