„Prosím tě, nezlob se, ale nemáš doma ještě tu tvoji knížku? Potřebovala bych ji jako dárek.“

„Mám, nezlobím, pojď dál.“

„Ne, nepůjdu, počkám tady, nebudu zdržovat, jen si ji vezmu a letím.“

„Nezdržuješ. Zato pouštíš teplo ven a zimu dovnitř. Pojď dál.“

Nejen, že šla, nakonec se i posadila. Já přinesla knížku a propisku.

„Jo, o to jsem tě chtěla taky poprosit, napiš věnování. Zlatce. Pamatuješ na ni? Chodila s námi do hudebky.“

„Na Zlatku? To víš, že jo. Hrály jsme spolu čtyřručně na klavír. Páni, kde té je konec? Já ji neviděla snad padesát let.“

„No, to trochu asi přeháníš, ale ona se opravdu brzy odstěhovala. Vdala a odstěhovala do Prahy. Zůstaly jsme celá ta léta v kontaktu. Ty o ní vážně nic nevíš?“

„Nic.“

„No, jestli tě to zajímá…“

„To víš, že jo, jen povídej.“

Od první věty to byla Óda na obdiv, tedy na Zlatku. Jaká je úžasná, co všechno v životě dokázala, jak pomohla Ivě a její rodině, jak je krásná, elegantní i inteligentní, podnikavá, uznávaná… Prostě úžasná. Každé slovo prodchnuté až nakažlivým obdivem. Byla i v Americe, v Anglii jí podala ruku sama královna, všude, kde působila, byla a je velmi respektovaná, obdivovaná. A dnes zastává důležitou pozici na Hradě. Před týdnem Ivu navštívila, ta ji mimo jiné povídala o mně a Zlatka vyslovila přání mít knížku, kterou jsem napsala. Nu, proč ne. Zlatku jsem mívala ráda, je prima, že se jí daří. A těší mě i její zájem o knížku, proč to nepřiznat… Ale pozor, někde vzadu se ozývá tichý hlásek: Těší mě zájem? Mhm, jaký to eufemismus! Jsem vpravdě polichocena, možná dokonce lapena do osidel ješitnosti, perfekcionalismu, pýchy, pošetilosti… Jedeš! Zmlkni! Takové nesmysly. Vždycky mě potěší zájem o moji knížku. Co je na tom špatného?

Mezi Iviným povídáním jsem napsala věnování, knížku zabalila a Iva si ji odnesla.

Odpoledne se mi honily hlavou vzpomínky na dětství, na kamarádky ze školy i z hudebky, z hlubin paměti se vynořila i historka se Zlatčinými bradavicemi – mívala jimi poseté ruce, drobounké bradavičky na hřbetech obou rukou nahusto, vadily jí, jak by ne, a nic nepomáhalo. Až jí pan doktor Martínek poradil máchat ruce pravidelně každý večer v určitou hodinu a po určitou dobu v hypermanganové vodě a opakovat při tom: Bradavice dolů, bradavice dolů, bradavice dolů. Jak dlouho tuto terapii provozovala, to už si nepamatuji, ale bradavice zmizely. Tak takhle Zlatka bude číst mou knížku…

„Do háje! Já jí k tomu věnování nenapsala datum!“

„A to vadí?“ podivil se můj manžel. „Tak to bude mít bez data. No a co?“

Vadí, nevadí. Patří tam, to datum. Nebo snad ne? Ale ano, zajisté patří. A Zlatka v Praze, a ještě k tomu na Hradě, ho tam mít nebude! To nejde. To musím napravit. Na jemný hlásek i osidla jsem dočista zapomněla.

„Mně to vadí. Pojďme se projít, vezmu tu propisku, stavíme se u Ivy, dopíšu to tam.“

Manžel jen zakroutil hlavou, ale šli jsme. Smívalo se, namrzalo, šli jsme opatrně. Než jsme došli k Ivinu domu, byla tma jak v pytli. Mezi žaluziemi prosvítalo slabé světlo. To budou doma, sláva. Manžel zůstal na chodníku, já vylezla po šesti strmých neosvětlených betonových schodech k domovním dveřím a zazvonila. Nic. Znovu tisknu zvonek. Nikdo neotvírá. Tak ještě jednou, dlouze. A ještě. Nic. Nikdo. Ticho. Mrtvo. Sejdu dolů, třeba dosáhnu na okno. Chytím se pravou rukou zábradlí a šlápnu na první schod. Ten mi v tom samém okamžiku ujede pod nohama a ostatní už beru po zadku až dolů. Drcdrdrcdrcdrcdrc. Ruka téměř vykloubená, pár vteřin, ale hlavou mi stačí proletět myšlenka, co se tak všechno mohlo stát s mými narušenými (?) obratli… V první chvíli po zastavení u manželových nohou nevnímám ani bolest. Šok.

„Co je? Jsi celá?“ ptá se vyděšeně.

„Já nevím, snad.“

Pomalu se zvedám, opatrně mi pomáhá. Jo, asi dobrý, nohy drží, záda nebolí, akorát levá polovina zadku začíná, ta pravá byla asi nadlehčená rukou jedoucí po zábradlí za mnou. Ruka…? Nee, dobrý, není vykloubená, rameno ani nebolí, zato svaly okolo… A hlava, jako by mě někdo praštil palicí. To ty otřesy. Ale není to bolest, spíš pocit tuposti. Hu, to bylo. Třepu hlavou, udělám pár kroků. Dobrý, jde to. Tak to by stačilo. Čert vem datum. A Zlatku s Ivou taky. Ne, ty ne, ty za to nemůžou. Opět jsem si naběhla sama. Jak jinak.

Jdeme pomalu domů. Nemám chuť ani mluvit. O čem taky. Souvislosti vidím jasně. Zase jsem po kratší přestávce nasedla na lopatu jménem touha po dokonalosti a bez váhání a otálení - šup s ní do pece. Achichouvej. Už zase. Hlavou mi projede ezoterické „jak dole, tak nahoře, jak uvnitř, tak venku“ a skoro se rozchechtám, jak mi dojde komičnost celé situace: padla jsem před Zlatkou z Hradu na zadek. Doslova.

.......................................................................................................................

P.S.: Pod stromečkem jsem na Štědrý večer našla milou knížku - „Dalajlámova kočka“ (David Michie). Zalezla jsem si s ní i bolavým zadkem do postele a začetla se…. Někde v polovině říká Dalajláma paní Trinciové, své momentálně nešťastné kuchařce v souvislosti s jejím problémem se zvládáním hněvu:

„Někdy víme, že je třeba, abychom změnili své chování. Ale aby nám došlo, že změna je opravdu nutná, potřebujeme zažít určitý šok. A to se stalo právě teď…. Když naše porozumění něčemu dospěje do takové hloubky, že způsobí změnu našeho chování, říkáme tomu v dharmě realizace. Možná jste dnes dospěla k určité realizaci.“

„Si, si, Vaše Svatosti.“ Paní Trinciové se chvěly rty. „To jsem určitě dospěla.“

„Vzpomeňte si na Budhova slova: I kdyby člověk zvítězil nad tisícem válečníků v bitvě, největším bojovníkem je ten, kdo zvítězí sám nad sebou.“

Všem bojovníkům i bojovnicím přeji do nového roku nespočet vyhraných „bitev sám nad sebou“.