Nicméně večer na ni dolehl stesk po mámě, tátovi i malé sestřičce. Z očí začaly kanout slzičky… Adélka přivedla svoji mámu. Ta přisedla k Andulce, ovinula jí ruku kolem ramen a řekla:

„Ale jdi ty, nech toho, neplač, přece není žádný důvod.“

Andulka plakala dál, a čím víc ji teta Klára utěšovala a přesvědčovala, že k slzám není důvod, tím usedavěji štkala. Nakonec Klára zvedla telefon a pro vzlykající Andulku přijel tatínek.

Uplynul týden, dva, slzy byly zapomenuty a Andulku pozvala na víkend Anežka. Holky celý den řádily, ale přišel večer a na Andulku padl opět smutek. Co asi dělá doma máma, co táta, a co maličká Janička? Slzy se nezadržitelně draly do očí a kapaly do talíře špaget. Anežčina maminka zpozorněla, přestala jíst a řekla:

„Tobě je smutno, viď.“

Andulka se sklopenýma očima kývla.

„To je v pořádku, že ti chybí máma s tátou,“ pokračovala Anežčina máma, „ mně bývá taky smutno, když někam odjedu sama, úplně tě chápu…“

Andulka ještě párkrát popotáhla a pomalu se pustila opět do špaget. U Večerníčku už se zase usmívala… a přespala.

Až po čase se se svými zážitky svěřila mámě:

„Víš, mami, ale teta Klára neměla pravdu, já jsem měla důvod být smutná.“