Úvodní strana / Sloupky / Harašení

Harašení

Dlouho jsem se obviňovala. Za všechno, co jsem udělala špatně. A že toho bylo. Skoro všechno.

Udělala špatně. Co je to „špatně“? To je jinak, než je „správně“, jinak, než „bych měla“, jinak, než „se očekává“, než „se dělá“, než „je zvykem“, pochopitelně v našich zeměpisných šířkách.
Říkám, že miluji češtinu. A ani ji pořádně nevnímám. Slova, slova, slova. Vina. Provinění. Odpustit. Požádat o odpuštění. A odpustit sobě.
Ob-viňovala jsem se. Slyšíte to? Vidíte to taky? To je jako obrůstala jsem se dalšími a dalšími výhonky psího vína, abych se nechávala vysávat stále se zvětšujícím počtem přísavek.
Cítit se pro-vinile, to je jako permanentně hlasovat pro vinu, dávat jí své přitakání, svoji energii, svoji sílu.
Slovo „odpustit“ jsem měla nerozlučně spojeno s pocitem viny. Prominout to špatné.
Pro-minout. Minout. Jednou provždy /také krásné slovo/ kolem „toho“ projít, nechat to za sebou, to, co po-minulo, nechat to tam, v minulosti, která už je pryč. Tak proč ji znovu a znovu oživovat? Znovu a znovu se trestat? Způsobem tak hrozným, že ho neobsahuje žádný z trestních zákonů světa. Užírat se zaživa.
Bylo vůbec něco špatně? Prostě to bylo. Můžu to jenom přijmout a pustit, od-pustit, jako vodu z kohoutku. A nebo se tím dál můžu trápit. Děkuji, nechci.
Mohla jsem tehdy vůbec jinak? Měla jsem volbu? Nemylme se, tu jsme neměli, pokud jsme o ní nevěděli. Nedělala jsem to snad nejlépe, jak jsem v tu chvíli dovedla? Je vůbec možné odpustit, pokud nezbavím minulost nálepek? Je vůbec možné odpustit, pokud se nezbavím minulosti?
Vina je nerozlučně spojena s minulostí. S něčím, co už neexistuje. Ale možná taky s budoucností, tedy s tím, co taky neexistuje a pravděpodobně ani existovat nebude, tedy ne v podobě, jakou si představujeme. Se strachem, co se stane, co řeknou, jak budou reagovat. V budoucnosti. Na to, co jsme řekli nebo neřekli, udělali nebo neudělali. V minulosti. Dává vám to smysl?
To je to, co nám pořád raší a haraší v hlavě. Ne-smyslné myšlenky. Myšlenky, které nemají smysl. Pořád pře-mýšlíme. Přehazujeme myšlenky, myšlenky beze smyslu, sem a tam, jako hnůj, jehož hodnotu ovšem postrádají. Tohle harašení by mělo být trestné. No, ono vlastně je. Kolik probdělých nocí jim věnujeme, kolik migrén mají na svědomí, kolik krásných chvil nám otrávily. Naše myšlenky. Naše přísavky. Jsou opravdu naše nebo my jsme jejich? Kdo koho poslouchá? Kdo koho ovládá? Pěkně s námi smýkají. Proč si to necháváme líbit? Co kdybychom si jich přestali všímat? Co kdybychom jim přestali naslouchat?
Co kdybychom raději naslouchali těm, o kterých říkáme, že je máme rádi. A ani je pořádně nevnímáme.