Úvodní strana / Sloupky / Hvězda jasná

Hvězda jasná

Možná to podle posledních "postřehů a úvah" vypadá, že procházím sama nějakým pesimistickým obdobím. Úrazy, deprese, nemoci, sebevraždy, …

Vážně to tak jenom vypadá. Vzdor nekončící zimě je mi dobře, tedy – ne zcela, zlobí mě zub. Tedy – zub to není, dáseň pod inlejí. No co, i to patří k životu.

Napsala mi I. Dlouho se neozývala, už se nedivím. Taky byla na kontrole a výsledky nevalné. To pak člověk nemá náladu vůbec na nic. Ne tak na psaní dopisů. Těžko vysvětlovat tomu, kdo neprožil. Kontroly na onkologii jsou strašlivě stresující. Jak to dopadne? Jak na tom jsem? Co když zase něco najdou? Co když to bude horší? A sotva vydechnete, už se blíží nový termín a za ním v těsném závěsu strach. Jo, je to těžké. Je těžké, zbavit se strachu. Tolik se snažíte a tělo si „ pořád jede podle nějakého svého scénáře“. Jo, to zřejmě jo. Přijít tak na to, podle jakého…

„Říkala jsem si, že když se už čtvrt roku chovám a myslím trochu jinak….“, stýská si I.

Čtvrt roku a trochu. Hodně? Málo? Ve srovnání s minulostí je to nepochybně hodně. Na zásadní a hlavně okamžitý zlom pravděpodobně málo. Mně jednou VV řekl, že všechno, co je míň než všechno, je v mém případě málo. Nebo tak nějak. A co já s tím, myslela jsem si tenkrát. Dělám, co můžu. Dělala? Nedělala? Málo? Moc? S odstupem času mám pocit, že jsem dělala „až moc“. Dělala jsem, jak nejlíp jsem v té době uměla. A nepochybuji, že v případě I. je to taky tak. Výsledky se dostaví. Nepřestat, vytrvat.

Vzpomeňme si na slova Reného z úvahy „Novověk“:

„Vždycky, když už vůbec nemůžu, tak si říkám: Ale můžeš!“

Právě projel kolem našich oken na kole, za sebou nejspíš těch svých průměrných 60 km. V té zimě a ve větru, kluk, co mu nedávali po narození téměř naději. Dnes je mu čtyřicet, s obtížemi chodí, s obtížemi mluví, na klávesnici píše loktem, sám se nenají, neobleče, …. Kromě toho, že jezdí na kole, tak pracuje (na počítači), cestuje, má spoustu přátel, i přítelkyni si našel. Mnohým z nás může být příkladem.

Čím dál víc si uvědomuju, jak je důležitá motivace, cíl. Mít proč žít. Mít důvod být zdraví. Mít smysl života.

My máme spíš důvody, proč být nemocní.

Nedávno mi vyprávěla kamarádka příběh své babičky. Taky rakovina, bylo jí padesát, když onemocněla, nevypadalo to vůbec dobře, ale ona věděla, že musí žít, protože kdo by se postaral o dědečka. Dědeček je dvacet let po smrti, babičce je pětaosmdesát a krom toho, že špatně vidí a chodí, je fit.

Mám dojem, že „smysly“ (možná jen ty „dílčí“) se časem mění – napřed je to třeba „být velká“, potom dokončit školu, mít děti, zaměstnání, kariéra,… Možná tu je ten hlavní důvod, proč onemocní tolik lidí ve středním věku, možná víc žen, nevím. Možná za určitých životních okolností máme pocit, že život ztratil smysl. Když onemocníme, ztratíme zaměstnání, partnera, děti. Nebo to i máme, ale už nás to netěší tolik jako dřív, už nás nepotřebují, už nás to vyčerpává… Sílu máme, ale ne jít dál za něčím, co pro nás nemá smysl. Chce to najít něco, co mě baví, co mě naplňuje, co mi dělá radost, čeho se nemůžu dočkat, co ve mně vyvolává nadšení, na co se těším, čeho chci dosáhnout…

Před pár lety jsem se na nějakou dobu stala studentkou „Principů života“. Vzpomínám si, jak na mě při prvním semináři hluboce zapůsobila slova o „hvězdě“. O tom, že každý z nás má svůj sen (svoji vlastní hvězdu), za kterým je třeba jít. O tom, že svůj sen často neznáme, že je zasunutý pod představami a kousky snů jiných lidí. O tom, že svůj sen někdy zahodíme, protože nám připadá ve srovnání s úspěchy jiných bezvýznamný. O tom, že se ho někdy lekneme, protože se nám zdá nesmyslné, že bychom právě my mohli něčeho tak úžasného dosáhnout. Často taky hledáme svoji hvězdu mimo sebe. A i když všechny tyhle a mnohé další nástrahy překonáme, není vyhráno. Hvězdu musíme dostat na zem. Musíme svůj sen uskutečnit.

Když v téhle souvislosti přemýšlím o sobě, říkám si, jak dlouho jsem já sama hledala smysl života, svoji hvězdu, svůj sen. Dlouho. A než jsem přišla na to, že můj život má takový smysl, jaký mu dám.

A myslím si, po svých zkušenostech, že stanovit si jako cíl (smysl mého života) zbavit se nemoci, je v tomto smyslu málo. Navíc se tak na nemoc zaměříme, bojujeme s ní, dáváme jí všechnu svoji energii, své myšlenky, svůj čas, paradoxně ji tím posilujeme nebo aspoň udržujeme.

Radost, nadšení pro něco – to je neuvěřitelná energie. Řeknete možná – no jo, ale kde to „něco“ vzít. Ptejte se sami sebe. Vzpomeňte si, na své sny z dětství, možná najdete tam. A zkoušejte. Možná vystřídáte víc věcí, možná bude stačit pokus jeden, dva. Nevím. Ale dneska už vím, že bez toho to nejde. Bez toho se motáme na místě. Nemáme-li cíl, nemáme-li motivaci, nemáme-li smysl, nemáme důvod. Máme jenom strach. A to je sakra málo.