Úvodní strana / Sloupky / Jak kámen nepromluvil

Jak kámen nepromluvil

Bylo léto, krásné léto, tak jak léto má být…

V lomu bylo liduprázdno, ranního koupání si tu se mnou užíval pouze racek.

Že by racek Jonathan Livingston? Ten racek, co měl chuť létat vysoko nad oblaka?

V průzračné vodě se zrcadlila skála, skála olámaná až do místa, kde měla hora srdce.

Ta skála tam stála, kamenné srdce důvěřivě položené na stříbrné hladině.

Kameny prý někdy promlouvají k lidem, snažila jsem se naslouchat skále, vodě, rannímu slunci, rackovi.

Bylo ticho, tichoučko, ani hlásek nebylo slyšet…

Do zatopeného lomu jsem přišla za půl roku. Skála stála na svém místě se srdcem omrzlým. Voda byla tmavá, plavalo v ní tlející podzimní listí, pár papírů a igelitů. V té tmavé vodě se topilo zesláblé zlaté slunce. Jonathan kloval do hromady odpadků na břehu a kolem něj hlasitě štěbetalo hejno racků. Snažili se urvat svůj díl poživatin a mezitím štěbetali, štěbetali, zobáky nezavřeli, pročpak a na koho se vlastně tolik zlobili?

Proč lom ztratil své kouzlo a kdo ho tak zaneřádil?

Proč se ten racek popelí na břehu a poslouchá ten kravál?

Proč?

Dívám se na krásnou fotografii skály zrcadlící se na klidné hladině, čtu těch pár řádků, které k ní byly připojeny, a vím, že když je Klára psala, byla smutná a rozzlobená.

Jakkoli s Klárou soucítím, napadají mě pouze slova z jiné písničky:

Že kočka není pes, že včera není dnes,...to každý zná, to každý ví.